U nekorektnosti nejde jen o nadsázku, jde o únik z odpovědnosti za nekorektní, tedy nesprávná tvrzení. Tato nesprávná tvrzení se samozřejmě promítají do nesprávného jednání, ústícího do popření již dávno uznaných práv.
Na manželství pro všechny nejsme připravení, obrovské části populace to ublíží. Doporučuju počkat dvacet let. Aktivisté tvrdí, že trpí duševní újmou, vyžadují toleranci, ale sami tolerantní nejsou, míní šéfka Unie rodinných právníků Daniela Kovářová. Lingvista nabídl, že by se svazek stejnopohlavních párů mohl jmenovat soudružství, případně soumužství nebo souženství. Je to dobrý kompromis, říká
v DVTV mj. Daniela Kovářová, vedle dalších rolí rovněž soubložka na zdejším blogu.
Její argumentace je ovšem natolik typická, že stojí za kritický rozbor. Jádrem argumentace je známé nařčení aktivistů, že jsou netolerantní. Aktivisté mohou v demokratické společnosti sice mít požadavky, které jsou sice oprávněné, ale předbíhají dobu. Ovšem za dvacet let již bude společnost připravena. Člověk by očekával argumentaci, že je manželství pro homosexuály vyloučeno, ale z toho se paní soubložka bravurně vyvlíkne. Nemůže být ani nařčena, že by neuznávala homosexuálům jejich občanská práva. Vždyť ona dokonce velkoryse navrhuje novelu zákona, která homosexuálům přiznává všechna práva a povinnosti jako heterosexuálním párům, jen by se to nemělo jmenovat manželství. K tomu ovšem mohlo dojít v době projednávání zákona o registrovaném partnerství dávno. Dnes se jen opět vrací zpátečnický relikt cynické většiny společnosti, která navzdory argumentům přehlasovala stoupence rovnosti práv na sílu. Většina zvítězila navzdory faktům a skutečnosti. Požadovat aktivisticky cokoli je netolerance, protože to narušuje duševní újmu většiny. Přesně takto principiálně funguje rekce vůči antirasismu, feminismu, a dokonce i environmentalismu. Většina se staví sama do role ublížené menšiny a znemožňuje tím jakoukoli racionální diskuzi. V tom je klíčová vada doby postfaktické. Nerozhodují fakta, ale PR síla. Věda ztrácí schopnost komunikovat s většinovou společností. Každý si vytváří svoje nezávislá fakta nebo alespoň jejich výhodný segment a v diskuzi postaví proti statistickým datům svoje statistická data. Možná bychom měli zrušit u nás i ve světě statistické úřady, důležité je, co PR manažeři označí za financovatelnou pravdu a ta se nechá odhlasovat dezinformovanou, zakomplexovanou, ublíženou, ale jedinou normální, většinou.
Druhá zajímavost argumentace naší drahé soubložky je založena na tvrzení, že manželství homosexuálů způsobí většinové společnosti i jí nějakou újmu. Na přímé otázky spojované s jejími citacemi po sdělovacích prostředcích se celé posvátno manželství scvrklo na pouhý mýtus o svatém grálu. Člověk by mnohem příznivěji, s tolerancí a pochopením přijal věroučný argument z hlediska křesťanské víry, které pohlíží na manželství jako na svátost. Ale byli jsme zklamáni. V zájmu vyvolávání dojmu, že jde o většinu společnosti se nemohla naše drahá soubložka vyjádřit stanoviskem našich věřících, neboť by tím utrpěla věrohodnost tvrzení, že si manželství homosexuálů nepřeje většina společnosti. Naši věřící všech denominací netvoří většinu v tomto státě a také díky tomu jsme stát církevně sekularizovaný. Ke stanoviskům náboženských společností lze jistě přihlížet, ale občanská společnost je obecným suverénem. Zkrátka křesťanská posvátnost se proměnila v mytologický svatý grál, jenž vyznávaly legendárně nejen křesťané. V bibli tento výraz vůbec nenajdeme (viz Konkordance). Legenda o Grálu má ovšem i křesťanské apokryfní kořeny, ale hlavně se traduje v souvislosti s králem Artušem. Později se z legendy stal metaforicky přenesený pojem a svatým grálem je označována kdejaká lidská meta. Lék na rakovinu, perpetuum mobile, a další lidské sny a mnohé touhy. Naše drahá soubložka ovšem zachází tak daleko, jako by jedině heterosexuálům byl vyhrazen monopol hledání svatého grálu partnerského soužití a mezilidské lásky. I v tomto postoji se špatně skrývá předsudečná nadřazenost, že snad heterosexuální láska je něco většího než homosexuální. Nakonec někteří znají i různé druhy nesexuálních lásek, které jsou stejně důležité jako manželství. Třeba rodičovství, sourozenectví, ale i přátelství a platonický obdiv. Humanismus se ani neodvažuji navrhovat.
Nekorektnost je tedy značně průhledná. Falšuje skutečnost segmentárními fakty. Naučila se všechny kritické a podezíravé metody argumentace dekonstrukce, ba dokonce převzala pokrytecky i pluralitnost postmoderny. Vydává se za jednu z aktivistických menšin, čímž zakrývá svou skutečnou protismyslnou vládychtivost. Svatým grálem je spíše snaha zmocnit se většiny pro trochu té moci, která by údajně měla zachránit nějakou stále nutnou tradici, která je však z podstaty vždy přirozenou hegemonií. Většina nemůže být současně ublížená menšina. Nicméně právě to je iracionální báze tohoto postkritického myšlení, které má potřebu se skrytě uctívat a upevňovat, monopolizovat své v minulosti lstí a klamem získané panství.
Takže. Navzdory všem postfaktickým, postkritickým a pokryteckým soubložkám je kterýkoli člověk celý a dokonalý člověk. Černoch, bílý bezdomovec, homosexuál, siamská dvojčata, postižený daunovým syndromem… Neuznávat tento zřejmý fakt je první krok k praktickému rasismu, založeném místo etnika na kulturní identitě a partikulárních okamžitých schopnostech.
Myslím, že tento rasismus nepotřebujeme. Zdržuje nás od tvořivosti. Je to podobné jako hospodářská soutěž. Je spravedlivé dokázat své kvality ve sportu a ve vědě, v inovacích, v pružnosti a efektivitě. Rozhodně by k našim metodám nemělo patřit dumpingování, kapitálový nátlak nebo dokonce mafiánské vyhrožování. Je zcela jistě mnohem bezpečnější tvořit hodnoty a podporovat jejich tvorbu obecně, než se pouštět do střetu kultur. Vyloučení posléze nemají co ztratit a budou válčit již jen kvůli pudu sebezáchovy. Hnutí BLM může nakonec být jen lehká předehra.
