Je velmi zajímavé sledovat způsob reference o finském testování nepodmíněného základního příjmu. Titulky hlásají buďto krach výsledků nebo ironicky poznamenávají, že experiment činí lidi jen šťastnější.
Zadání finského experimentu se zjednodušeně zabývalo vzorkem dvou tisícovek náhodně vybraných nezaměstnaných jedinců v širokém věkovém rozpětí (25 až 58 let). Záměrem bylo zodpovědět otázku, zdali tato nepodmíněná podpora zvyšuje zaměstnanost. Zvýšení zaměstnanosti se neprokázalo. Prokázalo se ovšem jenom to, že lidé byli šťastnější. O to samozřejmě jde jenom vládě v Bhůtánu. Všechny ostatní země neustále lavírují v předstírání svobody údajné občanské společnosti kombinované s disciplinací a ekonomickým tlakem směřujícím k nuceným pracím za svévolných pracovních podmínek.
Myslící člověk se takové otázce, zdali finanční podpora bez podmínek zvýší zaměstnanost musí smát. To tedy byly v tomto smyslu vyhozené peníze a experiment měl dosáhnout toho, že dojde k odsouzení nepodmíněného základního příjmu. On ten příjem vlastně ani nebyl tak úplně nepodmíněný. Ve Finsku platí přísná sociální pravidla a každý je podle zákona povinen si hledat práci. S tímto vědomím jistě nebyla experimentální situace nijak přirozená a vypovídající.
Pokud má jít o nepodmíněný příjem, musí jej nominálně dostat všichni, i miliardář Kellner. Jinak jde jen o jakési segmentově plošné opatření, jež pouze simuluje hru na nepodmíněnost, která vlastně ani nenastává. Nepodmíněnost znamená základní jistotu pro sebevědomí občana. Nelze za tím vidět pouze dávku zadarmo. V jistém smyslu si podvodníci se sociálními podmínkami vždy poradí. Ze strany společnosti je to jen jakési ekonomické disciplinační mučeníčko, jinak řečeno tlak na nízké platy, což se u nás stalo chronickým jevem.
Na jedné straně mluvíme o svobodě, ale při představě, že někdo nechce pracovat naše tolerance svobody končí. K čemu nám ale ve skutečnosti je výkon takové nucené práce, kterou někdo udělá často špatně a s odporem? Je v tomto vědomí snad jakési podivné štěstí daňového poplatníka, že se nemrhá společně vybranými zdroji? Navíc ono to s tou neprací není zase až tak horké. Lidé, kteří mají minimální sociální příjmy si je musí vyběhat a pročekat. Většinu těch peněz utratí za základní fixní náklady od nájmu po energie. Lidé na sociálních dávkách, ale i ti bez nich se musí sakra ohánět, aby si někde něco sehnali na černo nebo vyžebrali. Bohužel pak často kradou.
Na druhé straně dělat si iluze, že nepodmíněný příjem všechno vyřeší je nesmysl. Kriminalita se sníží jen mírně. Zaměstnanost se zvýší nepatrně. Stoupne však pocit štěstí, jistoty a občanského sebevědomí. To se nemusí zrovna podnikatelům úplně líbit, protože tím stoupne určitá odbojnost zaměstnance, který se nebude bát diskutovat. Vedle toho to ovšem povede k věcnějšímu zkvalitnění pracovního provozu, protože se lidé nebudou tolik bát. Vymizí podnikatelé, kteří si tlakem na zaměstnance uspokojují mocenské ambice, což by bez pokřivených podmínek hrozby absolutní nouze nebylo prakticky možné.
Nejde tedy o žádné rudé opatření. Je to jen reforma stávajícího balíku sociálních dávek, které by nemusely mít ministerstvo. Nepodmíněný příjem by se odvíjel od současných mandatorních výdajů, čímž by ubylo handrkování o sociální politice a mohlo by se věcněji hovořit o státních investicích. Princip nepodmíněného příjmu ani nevytváří nějaké rovnostářství. Kdo pracuje má tento příjem navíc. Kdo si platí pojištění, má jej k tomuto příjmu navíc. Kdo nic z toho nedělá, ten stejně musí nějaké minimum dostat.
Samozřejmě, že technické provedení je nutné diskutovat a hlouběji a přesněji domyslet. Jde však o princip a řadu předsudků stojících proti jeho zavedení. Princip sám o sobě nic nevyvlastňuje, žádnou iniciativu neomezuje, ale jenom vytváří základní důstojné podmínky práce. Jistě by umožnil mnohá rozvolnění tuhého zákoníku práce a určitě by vedl k rozpuštění řady odborů. Ubylo by ufňukaných podnikatelů a zkvalitnila by se inovační podstata firemního růstu. Na druhé straně by se posílil málo výdělečný veřejný sektor kulturních a sociálních služeb.
Otázkou je, zdali křesťansko katolické konzervativní lobby nevadí představa šťastnějších obyvatel, kteří by již nešli tak snadno pracovně manipulovat do tandemu pán a rab, jak tomu bylo odedávna a mělo tak zase být na věčné časy. To je asi pravá tragédie konzervatismu, že považuje toto společenské totalitní nucení k práci za každou cenu, vehnaným až k bolševickým představám o příživnictví, za jádro starobylého uspořádání: bez práce nejsou koláče. Nikdo nemůže existovat bez nějaké míry práce, ani parazit. Jiná věc je, že za mnohou práci prostě koláče nedostanete, ale o tom právě konzervativci odmítají mluvit. Staré uspořádání společnosti vůbec nebylo ideální a vrcet se k němu do budoucnosti je vlastně jistý druh šílenství. A hlavně je škoda přepouštět tuto otázku definitivně a výhradně komunistům a dělat z ní politickou vějičku pro skutečné rovnostáře a bolševiky. I pravice potřebuje přitažlivý sociální koncept.
