Kritika politické manipulace soudní moci v Polsku ze strany EU konečně má těžko oddiskutovatelné důkazy v přímém přenosu. Stranický ústavní soud vrací Polsko do bigótní katolicky poblázněné minulosti.
Nejsem žádným obhájcem potratů, naopak. Jsem prvotním postojem vždycky spíše proti potratu. Jenomže rozum jasně velí, že vše má své meze a důvodné výjimky. Myslím, že v případech znásilnění nebo poškození plodu jsou takové úvahy na místě. Měl jsem sice to štěstí, že jsem se do potratové situace osobně nedostal. Nicméně jsem ve svém okolí tuto traumatickou zkušenost spoluprožil. Běžně se z takové situace nikdo neraduje, protože jde jen o řešení, které je jenom možná menším zlem. Jsem tedy proti podpoře i zákazu potratů. Je třeba nechat tento problém plně v co nejintimnějším vyjednávání pověřeného úředníka, porodníka a rodičů. Stát nemůže univerzálně určit jednoznačnou pravdivost způsobu řešení něčeho, co se ani netýká bezprostředně dalších občanů, ale týká se konkrétní dvojice.
Samozřejmě bych současně mohl hřímat, že rozhodnutí je postaveno v Polsku především vůči ženám. Podle statistik se v tisku uvádí, že muži opouštějí matku s jejím „poškozeným“ plodem v 80% případů. Pochybuji však, že by v rámci ústavního zákazu „zničení života“ řekla jejich vláda ještě i B. Poškozený plod dostane státní důchod a budou, jím hrazeny všechny potřeby dítěte, které bude potřebovat nad běžné potřeby normálních zdravých dětí. To jistě vláda neřekne, neboť tato svatá ústavní ochrana života končí u pokryteckého zákazu potratu. Dále nepokračuje. Stát zásadně ochrání nenarozené dítě, aby následně pro další vývoj a ochranu života jedince neudělal nic nebo jen vynucené málo. Soudím, že pokud se chce někdo vymezovat univerzálně a ochraňovat jakýkoli „slabý“ život, pak do této univerzální ochrany spadají automaticky úplně všichni: vyloučení, nepřizpůsobiví, chroničtí dlužníci, ilegální migranti, zločinci a také teroristé. Posiluje-li univerzální ochrana života bez jakýchkoliv podmínek, pak musí taková společnost zahrnout sociální ochranou každý život na svém „ústavním území“. Protože, je-li něco univerzální, musí to univerzálně platit vždy, stejně jako „Boží stvoření“.
Žádná společnost, ani ta polská, na to nemá peníze a lze snadno uhodnout, že nikdy žádná asi v dohledné době mít nebude. Proto se jistá lhostejnost společnosti, kdy jsou všichni ponecháni svému přirozenému osudu jeví jako únosná, a navíc zde také někde koření jeden z principiálních základů svobody. Pokud budeme opět spět k univerálnímu pojetí společnosti, kdy ostatní rozhodnou o značné části soukromého života proti soukromému přesvědčení, blížíme se opět kolektivistickému totalitarismu. Mimochodem tato situace ukazuje, že kořeny socialistického totalitarismu pocházejí z dílny jisté neblahé nejmenované a největší církve, která chce opět kontrolovat kompletně lidský život.
Pochybuji, že se zdejší protiunijní aktivisté nyní omluví Evropské komisi, která svou kritikou právě na toto mířila, pochybuji, že zde někdo bude mít dobrou vůli se omluvit komisařce Jourové. Proto já jim alespoň touto cestou skládám jednu velkou poklonu. Polsko si tedy i v unii klidně prosadí, co chce a nikdo je neokupuje, sic kritizuje, což se mezi pravými přáteli normálně nosí. Také doporučuji se alespoň pomocí zrcadla občas podívat na vlastní špičku nosu, jestli na něm nesedí moucha na prameni.
