I k nim mám spoustu výhrad a nejsem aktivista, ani člen partaje, ale budu volit Zelené, protože moje neutrální středové postoje k životu nevidí přírodu jako levici nebo pravici. Ekologie je vlastně taková rozpočtová odpovědnost.
Od přírody si můžete půjčovat, dokonce ji můžete na čas okrást, ale její pružný systém reakce si postupně sám vezme všechno zpátky. Proto má smysl se rovnou chovat logicky ekologicky a počítat předem cenu všeho s náklady na „recyklaci zplodin“. V této věci jsem fundamentalista a vidím tento systém třeba i v mezilidských vztazích. Je to prostý respekt k realitě.
U nás je momentálně ekologicky krizová situace. Ona je i ve světě obecně. Na druhou stranu nepatřím k těm, kdo si myslí, že už nemáme na nic čas. Ještě toho můžeme hodně udělat a zachránit. Něco jistě prohrajeme, protože jsme příliš božští. Samozřejmě nemám rád fanatické akce a nechodím na ně, nepřispívám k nim, nevolám po nich, ale určitě nestojím o to, aby se ekologie stala úplnou Popelkou. Pokusím se k tomu přispět třeba tím, že se budu snažit mírnit extrémní vášně alarmistů a antialarmistů, jejichž metodou je společná panika, a budu se snažit vyváženě hledat srozumitelnou přijatelně ekonomicky realizovatelnou variantu chování vůči přírodě.
Předem je jasné, že nedokážeme úplně přesně a leckdy ani zcela správně odhadnout nebo veřejně prosadit nutná „rozpočtově ekologická“ opatření. Ale kvůli nedokonalostem v našich vědomostech nerezignujeme na všechno a nestáváme se trpným objektem vnějších podmínek.
Naším největším problémem je časová či nadčasová úvaha. Pole vědomého lidského života kolísá a nemáme jej všichni stejné. Většina společnosti se zaměřuje na okamžité efekty a benefity či uspokojení. Část společnosti umí mít odvahu vstoupit i na tenký led a pokouší se odhadovat a plánovat budoucí podmínky a možnosti. Z hlediska generace vyrostlé v trvalé politice fosilních paliv jsou strategické úvahy o vyčerpání těchto zásob energie abstraktní, odtržené od reality vlastního budoucího prožitku. Také jde o pohodlný návyk, nestarat se o to, jak to jede. Největší střet současnosti je právě v časovém hledisku. Potřebuji-li zrealizovat dnešní zisky, budu se snažit přenést maximum nákladů do budoucnosti, nejlépe na někoho jiného. To neplatí jen pro politiku fosilních paliv, ale i pro politiku fosilních mezilidských vztahů. Nežijeme ve starověkých podmínkách a nemůžeme si tedy klást cíle a požadavky dané tehdejšími podmínkami. Máme zcela nové podmínky a zcela nové problémy, které nelze zjednodušeně redukovat na populistickou stejnost a neměnnost člověka a společnosti. Je to jako dualita dýchání. Nádech a výdech. Při výdechu se nám zdá, že vzduch nepotřebujeme. Ale už za vteřinu z toho nelze vycházet.
Prostě každá lidská činnost by po sobě měla uklidit a nezanechávat zplodiny ve formě odpadů fyzických ani mezilidských. Udržet si v této věci trvalý optimismus je neobyčejně těžké. Optimismus je to, co nejvíce dráždí různé deficitní deprivanty, kteří mají nutkavý smysl života v tom, aby onen nesnesitelný optimismus zlikvidovali jako hrozbu pro jejich pesimistickou pravdu. A přitom je to jen otázka vyladění. Mimo nějaké pravdy o životě jsme odkázáni žít v neustálých náladách a udržet si v jejich vynalézavém běsnění záchvaty rozumu je čím dál těžší. Volím Zelené, protože to nemíním vzdávat předem. Oni mě určitě něčím zklamou, ale to mi dělají někdy i moje dokonalé a milované děti a jiní blízcí milovaní. No a co. Dokonalí nikdy nebudeme, ale kvůli tomu o to nesmíme přestat usilovat.
