Plno přímo nepostižených občanů se obává o své svobody, které jim obohacují život. Kdyby se zeptali těch postižených, mluvili by jinak. Ale tak je to vždy. Na začátku se jásá sebevědomě do války. Pak ovšem následuje deziluze.
Lidé mají pochopitelně nárok, aby byli od své vlády a svých představitelů ujišťováni důvěryhodně o tom, že neztrácejí nic ze svých svobod, že byly omezeny jen dočasně a z vážných důvodů. Bohužel je dosud málo informací o celkové hrozbě koronaviru. Mutace naznačují, že nelze vyloučit žádná překvapení. Nepodařilo se úplně vyloučit, že vyléčení nezůstanou bacilonosiči. Nemáme takové plošné testy, abychom věděli, kdo je opravdu nakažen a slibovaná chytrá karanténa nemusí zcela zamezit novému vzestupu viru.
Před pěti lety jsem prodělal rakovinu střeva. Absolvoval jsem chemoterapii, ze které jsem se loudavě zotavoval déle než tři roky. Teprve poslední rok zase vyběhnu do schodů nebo dostihnu tramvaj. Ačkoliv jsem považován za vyléčeného pacienta, musím chodit na sledování a moje lékařka mi neustále připomíná, že jsem vysoce rizikový pacient. Zatím je to dobré, zdá se, že v mém organismu možná nezůstal po léčbě žádný vir, jenž by se znovu probudil. I když u onkologických pacientů se bohužel vrací jiný typ rakoviny, asi s jinými zmutovanými viry. Přitom onkologie je značně a již docela dlouhodobě zmapovaný terén, nikdo neví dne a hodiny.
Přesto jsem v otázce nákazy koronaviru poměrně v klidu. Cítím se již dostatečně silný na to, abych případnou nákazu vydržel či přežil. Nicméně se rozhodně nevystavím nákaze bezúčelně a dobrovolně. Jsem vděčný celému svému okolí, že na mne myslí a nevyžaduje po mě ani návštěvy nebo nějakou veřejnou účast. To věru není žádná svoboda, ale chápu, že to dělám pro jiné a v neposlední řadě i pro sebe. Potřebujeme získat čas na zvládnutí přípravy léčby nebo snad i očkování. Nicméně netrpělivost by mi v minulosti nepomohla, právě naopak.
V době svého onemocnění bych býval mohl uvažovat, že je to stejně ztraceno a že nemá smysl se léčit. Hlavně si ještě užít života. Musel jsem se vzdát většiny věcí, které jsem v životě měl rád. Musel jsem pronikavě změnit životosprávu apod. Prostě žádná svoboda jako zamlada. Ale to souvisí s problémy. Když máte děti nemůžete každý večer do baru nebo do divadla. Když vám onemocní rodiče, měli byste se o ně postarat. A tak dále. Nikdo neumírá v rozpuku sil a radosti. Čím je člověk starší, tím větší musí dělat kompromisy se svou imaginací svobody.
Zatím se ještě žádný pacient po vyléčení z koronaviru nevyjádřil, že by to byla selanka nebo brnkačka. Ani britský premiér Johnson, který šel koronaviru jaksi mírně naproti se po přežití nevyjádřil, že se není čeho bát, že to bylo príma. Je dnes velice snadné bědovat nad jistou dočasnou ztrátou svobody, ale není to bezúčelné, není to navěky. Myslím, že v řádu týdnů se mnohé uvolní. Není špatně diskutovat a požadovat či kritizovat, ale hovořit o nějaké fatální ztrátě svobod a dělat z viru komunistického uzurpátora je přes čáru. Je to výsměch snaze a námaze lékařů, kteří se jistě mohou i mýlit a v drtivé většině se snaží postupovat v dobré víře. Mrzí mne, že i na tomto blogu se našel autor, který bagatelizoval systém záchrany, když umřelo jen xxx lidí. Je to vrchol ostudy přizvukovat takovým názorům. Máme všichni na víc. Trpělivost je moudrost, kterou může zvládnout každý. Vir nemá politickou podstatu, je to jenom naše konstrukce.
Nechceme se dostat do situace sousedů koncentračních táborů, kteří o nich nic netušili, dokud tam sami nemuseli jít uklízet mrtvoly. Věřím, že nikdo z nich pak holokaust nezpochybňoval. Potřebují zde naši sebevědomí svalnatci zkušenost jako třeba mají v New Yorku? Masové hroby, aby se chytli za nos a řekli si, proč nevydržet pár týdnů odkladů v zájmu ochrany života? Dokonce i toho svého? Komu budu prodávat, když mi spotřebitelé vymřou? Jsme bohužel globálně na jedné lodi a ekonomie tentokrát správný kurz této „Noemovy archy“ nevyřeší.
