Možná máme nejhorší za sebou. Zjistili jsme, že zejména dva poslední roky nemáme svůj osud v rukou. Těžko pak mluvit o nějaké svobodě. Musíme se opět naučit hledat cestu k míru, bez něj nemůže být svoboda nikde.
Pokud si konečně některý čtenář zdejšího blogu všimne, že vedeme nepřímou válku a chystáme se na přímý válečný stav, pak se těžko může ohánět nějakou svobodou v životě. Všechny plány budou zmařeny a všechny tragické momenty se naplní.
Hlasatelům míru se vyčítá, že jejich pacifismus je kapitulací, mnichovanstvím a dnes i přímo ruským přisluhovačstvím. To jsou laciné argumenty. Normální je mír a nenormální je libovat si ve válečném běsnění. Ano, napadená země má právo i povinnost se bránit. Ale vzpomeňme na Srbsko v době kosovské krize. Srbsko se fakticky vzdalo svých aktivit na svém území v Kosovu. Nelze říci, že by se vzdalo, nebylo okupováno zcela, jen se na části jeho území vytvořil protektorát NATO – EU. Nakonec vyústil v polovičatě úspěšné uznání samostatného Kosova. To je sice lepší výsledek, než kterého dosáhli ruští separatisté na Donbase, ale úspěšnost referenda o nezávislosti (kolem 97 %) a jeho podmínky byly dosti podobné. Nekonalo se na svobodném a bezpečném území, které by nebylo ovlivněno zahraničními vlivy.
Ukrajina podle mínění mnohých bojuje za svobodu a demokracii. Pokud by tomu tak bylo, pak by se mírovou cestou bylo mohlo dávno domluvit na etnickém oddělení separatistického území. Nyní boj za svobodu a demokracii je již lemován výhrůžnými předpoklady. Napřed se stali separatisté teroristy a ve fázi částečného lokálního osvobozování kolaboranty. Pokud by se zdařilo úplné osvobození celého ukrajinského území, jak by to s teroristy a kolaboranty dopadlo? V případě Krymu, kde je nepopiratelně ruskojazyčná většina by se jednalo o plnohodnotnou genocidu nebo nucené přesidlování Ukrajinců k přečíslení Ruské většiny, aby ubylo většinových kolaborantů.
Podle všech indicií dosud Rusko ani Ukrajina nedeklarovali žádné snesitelné mírové podmínky. Podle civilizovaných a logických pravidel by se měly obě strany konfliktu stáhnout ze sporných území a měly by nechat místní komunitu za bezpečnostně neovlivněných podmínek nechat rozhodnout o svém sebeurčení. Ale každému je již předem jasné, že toto normální mírové řešení není politicky zatím únosné, ačkoliv jediné správné. Lidé žijící na sporných územích, o něž mají obě strany tendenci bojovat se nyní musí obávat obou stran. Obě strany budou mít tendenci trestat neloajální chování během konfliktu i po něm. Tomu se dá zabránit jedině osamostatněním, které přinese všem na území amnestii, s výjimkou válečných zločinů.
V každém případě musí vzniknout nezávislý a důvěryhodný tribunál pro válečné zločiny na Ukrajině. Měl by vzniknout i v případě, že podle mírových dohod nebude možné stíhat provinilce na obou stranách konfliktu. Měl by dokumentovat memento podobných situací, aby se budoucí diplomacie neuzavřela do autistického odmírání jednání a uznávání civilizovaných spravedlivých požadavků. Diplomacie by se měla opět dostat pod kontrolu veřejnosti, o politicích nemluvě. Celá ta válka je selháním politiků, kteří na obou stranách konfliktu získali nadměrné možnosti moci a manipulace s veřejným míněním. V případě České republiky jsme se 34 let po Sametové revoluci a 30 let po vzniku samostatného Česka dočkali opětovné cenzury a satelitní závislosti na nekontrolovatelné velmoci. Bylo to snadné. Využily se výjimky v ústavě a trestním zákoně, kdy se v zájmu spojeneckého rozhodnutí smí vláda ujmout totalitních praktik a zcela bez soudu označit jednu stranu za zločinnou. (Viz Trestné činy proti míru a válečné trestné činy – Díl 2 trestního zákoníku)
Vánoce jsem letos vynechal. Možná je vynechám i v příštích letech. Vánoce jsou pro malé děti. Dospělci se jen předhánějí v nápravě toho, co nepěstují celý rok. Celý rok uznávám hodnotu svých blízkých a respektuji citlivě, seč na to stačím, i mnohé rozporné odlišnosti ve vnímání světa u většiny svého okolí. Netřeba to vynahrazovat jen na Vánoce.
Zítra budeme opět vzpomínat výsledku úspěšného mírového rozdělení Česko – Slovenska. Ve volbách roku 1992 se v našich republikách etablovaly dvě zcela neslučitelné politické koncepty politiky. Místo tanků a vyhrožování došlo na separatistická jednání, kterými se udržel mír. Není to vůbec samozřejmé a je to nanejvýš civilizované. Připomeňme si, že to provedli dnes historicky velmi kritizovaní, až zesměšňovaní (a možná velmi zkorumpovaní) politici. Díky tomu jsme zůstali bratry a sestrami dodnes. Nic neskončilo.
Válka na Ukrajině bohužel nepřinese Ukrajině kýženou svobodu. Díky válečným potřebám se tato nešťastná a zneužitá země nesmírně předlužuje a těžko lze uvažovat, že při tvrdém splácení válečných účtů se bude na Ukrajině žít svobodně. Pokud se Ukrajině tyto dluhy odpustí, vzbudí to velkou nevoli napříč západem a spolehlivou morální krizi. Přitom Ukrajinci jenom vymění jednu satelitní závislost za jinou. Zdánlivě pro někoho lepší, pro jiné horší. Ale jak říká v dnešních dnech Jens Stoltenberg, skutečný vůdce spojenců Ukrajiny na západě a hybridně válečný prezident pardon generální tajemník (!) euroatlantické civilizace NATO: "Může to znít paradoxně, ale vojenská podpora Ukrajiny je nejrychlejší cestou k míru," řekl Stoltenberg. Ruský prezident Vladimir Putin musí nabýt přesvědčení, že nedosáhne svého cíle ovládnout Ukrajinu… Pokud někdo přemýšlí logicky, rozhodně nejde Putinovi o ovládnutí Ukrajiny, ani o její celkovou okupaci. Chce si uštípnout kus „ruskojazyčného historického“ území. To je samozřejmě nemorální a možná i nespravedlivé, ale ne více než třeba instalace demokracie v Iráku, Libyii nebo Afghánistánu. Demokratičtí zachránci nechtěli ve zmíněných zemích zůstat a donekonečna je ovládat, ale také živit. Co zůstalo ze „samospásné“ demokracie v zemích, kde byla za velikých obětí na životech instalována? Co se stalo s lidmi, kteří v těch zemích podporovali onu demokracii? Hrstka z nich dostala azyl v daleké emigraci. Většina z nich si užívá plody restaurace bývalých poměrů. Nakolik tato situace čeká i Ukrajinu? Obávám se, že bude ponechána svému osudu a propadne do napřed neviditelné, ale později do zcela zjevné občanské války trvající desetiletí.
Původní koncept Německa a Francie, tedy Minské dohody, vždy byly a jsou jedinou možnou cestou k míru. USA by měli přimět Ukrajinu k plnění těchto dohod výměnou za úplné stažení ruských vojsk z celého ukrajinského území. Vedle Kosova tu můžeme mít bezpečný protektorát Donbas a Krym. Válka s bezpodmínečnou kapitulací není u jaderné mocnosti možná. V tom se Putin vymyká Hitlerovi v možnostech. Ale vymyká se i mírou válečné zločinnosti. Nejsou masové koncentráky a totální vyhlazovací válka s třešinkou šoa. Není správné dál obě strany tlačit k důslednější krutosti, ale naopak svolávat mírová jednání pod drobnohledem veřejnosti a žádat důsledně lidskost a civilizovanost. Ale k tomu by skrytí válečníci na západě museli dojít k sebereflexi, což bude zřejmě nejtěžší. Salónní bojovníci jsou z nejurputnějších. Potřebujeme slyšet hlasy z fronty, podobně jako to například vystihla ve své projektové koláži Marathon zejména v písni Madeleine.
