Není tomu tak mnoho měsíců, kdy se zde vedly plamenné disputace na téma, zdali byl Cikánský tábor v Letech u Písku koncentrační nebo jen pracovní. Téměř ti samí zastánci úcty k holokaustu si tenkrát vymáhali relativizaci ...
holokaustu Romů.
Fakta hovoří jasně. Likvidace Romů vedle početnějších Židů stojí, přinejmenším u nás, ve stínu převahy absolutního množství zlikvidovaných Židů. Romů bylo relativně méně, ale jejich holokaust byl procentuálně téměř stejný. Přesto se vyčleňuje holokaust Židů nad všechny ostatní válečné a poválečné likvidace. Všichni, kdo studují holokaust a genocidy se obávají nejvíce vytváření hierarchie mezi těmito událostmi. Tato hierarchie je největší neúctou k utrpení člověka. Navíc je mnoho dosud neuznaných genocid, kdy nejde o nějaký likvidovaný gen, ale o příslušníky jen s nějakým společným vnějším znakem (třeba jen nějaké nepřizpůsobivosti).
Publikace Holokaust a jiné genocidy připomíná nejvýznamnější události tohoto typu. Připomeňme si základní data a rovněž podstatu definice pojmů holokaust a genocida.
Právní definice Raphaela Lemkina zahájila a umožnila nadnárodní trestání genocidy. Holokaust byl v jeho zkušenosti smutnou inspirací. Pojem samotný označuje bezprecedentní genocidu na tzv. Židech a dalších skupinách obyvatelstva, kterou konkrétně spáchali Němci za druhé světové války. Pokud někoho uráží můj odstup od pojmu Žid jeho relativizací, když říkám „tzv. Židé“, pak musím poukázat na to, že opora pro definici nacistického židovství byla velmi chatrná. Měla úředně matriční povahu a s náboženskou či etnickou či DNA charakteristikou neměla nic společného. Řada Židů se stala židy na základě evidence obyvatel. Nepraktikovali svoje původní náboženství, konvertovali i ke křesťanství případně byli vesměs bez vyznání. Nacistické konečné řešení bylo od počátku svévolné a vlastně zřejmě i šílené.
Nicméně, nejcitovanější genocida v dějinách, tzv. holokaust (1933 – 1941 – 1945) požívá největší svatosti a úcty, navzdory realitě, že není ve všech svých parametrech nej nej nej. Počet obětí je odhadován na 5,6 milionů osob. Viníci byli souzeni a odsouzeni při známém Norimberském procesu. Nejstrašnější na této události je neuvěřitelná eskalace vraždění v druhé polovině roku 1942, kdy bylo během 4 měsíců zavražděno neuvěřitelných 2 miliony osob.
Arménská genocida (1915 - 1916). Odhad obětí kolísá v pásmu 800 tisíc až 1,5 milionu osob. Místo procesu měla tato genocida „dozvuky“, jejichž součástí byla pomsta i odškodnění. Nicméně napětí mezi Tureckem a Arménií v této otázce trvá.
Kambodžská genocida (1975 – 1979). Odhad obětí sahá až k představě 3,5 milionu osob. Pachatelé byli souzeni se značným skandálním odstupem až po roce 1989, resp. ještě i po roce 2007.
Rwandská genocida (1994). Odhad obětí se pohybuje v rozpětí od 500 tisíc až po 1,2 milionu se započtením dalšího zabíjení v uprchlických táborech v Kongu. Mezinárodní tribunál odsoudil hlavní aktéry, nicméně vraždění mělo širokou lidovou základnu, což je problémem až do dnešních dnů.
Krize a genocida v Jugoslávii (1985 – 1995). Ano, skutečně celá krize trvala neuvěřitelných necivilizovaných 10 let v přímém sousedství ctnostné Evropy. Odhad obětí nepřesahuje jenom 200 tisíc osob. Na druhou stranu byly soudní dohry nejrozsáhlejší a vlastně zde došlo v prvnímu modernímu odsouzení za genocidu od doby Norimberského procesu.
Další neprokázané a nesouzené ohromující genocidy se odehrávaly historicky zejména v komunistické doméně. Ukrajinský hladomor se konal třikrát. Nejrozsáhlejší mohl po roce 1930 mít až 10 milionů obětí. Přesidlování národů v rámci Sovětského Svazu, gulagy a likvidace ideologicky podezřelých, často ani nesouzených odpůrců režimu, obětovaní nevybavení vojáci v období „Velké vlastenecké války“. Čínské ztráty obyvatelstva při Velké kulturní revoluci. Všechny tyto nesouzené a nyní téměř neprokazatelné genocidy jsou odhadovány v řádech desítek milionů obětí.
V těchto velkých číslech pak snadno zanikají malé genocidičky Romů, likvidace nepřátelských intelektuálů, pogrůmky na židy od středověku do moderní doby, revoluční a etnické čistky doprovázející různé dějinné „akce“, pravidelné dovozy otrockého materiálu na americké plantáže, seznam by mohl být nesnesitelně dlouhý. Má ovšem jednoho společného jmenovatele. Lhostejnou otupělost. Násilí a nespravedlnosti je tolik, že ji ani nestíháme evidovat. Někdy je tak malá a zanedbatelná, že nejsme schopni dohlédnout jejich důsledků. V Libyii například občanská válka na konci Kaddáfího diktatury dostoupila na úroveň genocidního jednání, jehož se dopouštěly, a dodnes v určité míře dopouštějí, všechny strany konfliktu. Přesto jsou uprchlíci plavící se z Libye považováni za ekonomické spekulanty, kteří jedou na dovolenou do Evropy. V Africe, ale i v Asii, je přitom řada plíživých genocididiček, které mistrně umí produkovat například islámský teroristický fundamentalismus.
Problémem je nedokonalá jurisdikce mezinárodních soudů pro problematiku genocidy. Mezinárodní úmluva OSN v základu určuje tento rámec, ale zejména islámské země se tomuto procesu civilizace a demokratizace vymykají, nehledě na doménu Číny a Ruska. Ve světě možná dosud převládá diktatura nad demokratickou vládou. My to nevidíme, z pohodlnosti nechceme vidět. Dokonce se dá říci, že nás špatný „světový“ příklad svádí k sociobiologickým postojům ze zvířecí říše.
Není výlučného svatého utrpení, neboť smrt je jenom jedna. Není zvláštní rozdíl v tom, když umře ne vlastním zaviněním a proti své vůli každý člověk, jenž byl podroben nějaké selekci či vyloučení od Židů počínaje přes vyloučené migranty až po umrzající bezdomovce. Civilizovanost a ochrana života by měla být naší nejsvětější pravdou. Ne náboženství v jeho neduchovním, byrokraticko právním vyznění. Ne pravicově výkonová či extrémně ideologická levicová exkluzivita kolektivního mocenského mainstreamu. Občanská společnost by měla být naším orientačním majákem. Občan jednající v intencích práva a civilizační vědy a umění.
Proto nemohu veřejně odsoudit Karla Trčálka, jako kdysi byla odsouzena třeba Milada Horáková, protože klade závažné a znepokojující otázky, v nichž postrádám jakékoli prvky diktatury (mimo humoru, což považuji za zanedbatelné až odpustitelné). Žádná čistka nahodilé skupiny osob nemůže být odůvodněna jakýmkoli postojem bez soudu a důkazního veřejného procesu. Pomoci by nám mohlo určitě rozlišování neúcty od kritiky. Kritika nemusí nutně být neúcta.
