Každý z nás to možná zažil. V tramvaji sedí hraniční osoba, která si mluví pro sebe. Většinou nadává na režim, na okolí, na všechnu nespravedlnost světa. Proto se veřejné dopravě přezdívá socka, protože tam je třeba trénovat ...
... politickou trpělivost.
Jedu přeplněnou tramvají a vzpomínám si na některé pasáže povídky Šimka a Grossmanna s názvem moje jízda tramvají. Tramvaj by nebyla tak nesnesitelně plná, že člověk stojí na jedné noze „a ještě ne na své“, když tu hraniční figurka spustí: „no jo, bílý huby, slezou se jako kobylky a tmavej člověk, aby se klidil. Na mým životě záleží. No nekoukej, na tvým ne, na mým životě nezáleží ani matce.“
Když si hraniční osoba vypráví, není vhodné se jí zahledět do očí. Není vhodné provokovat odpověďmi a již vůbec ne pokusem o diskusi. Je třeba to fatalisticky protrpět, než ona osoba vystoupí.
„No jo, bílý huby, maj plný huby, plný huby, tý Horákový, ta byla taky tmavá, jako já, černá jak bota. Jo, bílý huby, těm se to plká, ale taková byla doba. Jo, byla doba bílý huby, a není doba bílý huby …“, dalšímu již bylo sotva rozumět, protože plná tramvaj teenagerů přehlušila zoufalý hraniční projev.
Člověk zatne zuby a obrátí se do sebe. Ale neodbytné myšlenky dál cirkulují. Hovádko boží občas udeří na hlavičku. Blahoslavení chudí duchem. My dnes vytrvale relativizujeme koloniálně otrokářskou minulost. Pláčeme nad padajícími sochami. Mimochodem, Horáková dodnes žádnou nemá, jen plastiky a busty. Přitom taková Světlá a Krásnohorská sochy mají. Tenkrát se pocty a uznání braly vážně, nejen účelově coby bič na komunistické pohrobky. Také říkáme našim různobarevným, že taková byla doba, otrokářem byl zkrátka každý. Vrahem Horákové byl také prostě každý, taková byla doba… Tok mých úvah přerušil po vystoupení zaslechnutý útržek rozhovoru matky s dcerkou, tak devítiletou. „A mami, proč jsme bílý huby?“ „Protože oni jsou černý huby…“, utnula její otázku matka. Dále jsem raději neposlouchal. Vrátil jsem se do své koronavirové izolace, zpátky do své slonovinové věže rozumných vysvětlení a uvážlivých pokorných úvah.
