Je řada vzrušujících kauz, ke kterým se ovšem nelze vyjádřit více, než že by člověk žvanil. O podrobnostech případu Feri, českého Floyda, Bílé Hory spíše víme málo na to, abychom mohli definitivně soudit.
Na Feriho případ nemám žádný názor. Jeho odstoupení je férové, zajímavé bude na tom, zdali se nařčený muž může v našem právním prostředí zcela očistit, aby se případně mohl k politice vrátit. Na druhé straně jsou muži, kteří nikdy nebyli a nebudou ženami nařčení, protože jejich chování je gentlemanské. Z lidského hlediska je nutno ctít právní presumpci neviny, ale na nařčení mají případné oběti nezadatelné právo.
V případě českého Floyda je rovněž nemožné pro nedostatek ověřitelných faktů rovnou soudit, jak se věc udála. V každém případě je právo obhajoby jakkoli zpochybňovat způsoby vyšetřování. To je součást právní ochrany, kterou chce po soudním establishmentu každý jednotlivec. Přece nechceme, aby se soudilo silnějším křikem. Zaklekávání bezmocného je jistě podezřelé a je třeba vše opatrně a důsledně vyšetřit. Nelze rovněž mít rovnou jasno, protože dotčený byl Rom.
Výše uvedené případy jsou věcí budoucnosti a nyní lze jen spekulovat a ovlivňovat emoce veřejného mínění. Takové čisté politizace se je lepší vyhnout.
Jiné je to u případu minulosti, jako jsou důsledky „Bílé Hory“ v našich dějinách. Sice víme, jak dějiny dopadly a nelze se tvářit, že se to nestalo. Jakousi přirozeností věcí patřím více k protestantům než ke katolíkům. Ale znaje svoje rodové pozadí, mám i kořeny židovské, které aktivně nevyznávám. Největší vliv na mě měla babička evangelického vyznání, která mi ovšem konfesi nijak nevnucovala. Učila mě modlení a jakýmsi dětským základům biblistiky. Člověk v sobě potom nemůže zapřít původní tolerantní prostředí. U nás nikdy nepadlo vůči katolíkům zlé slovo. Vlastní zkušeností jsem si rovněž katolíky nezošklivil, čímž neříkám, že neznám jediného nepříjemného katolíka, znám.
Bílá Hora je dnes dějinné téma, jehož přímí účastníci již nežijí ani v paměti nejstarší generace. Bývá pak nasnadě jistá idealizace, protože již není svědek toho nejhoršího z obou stran. Když se vrátím ještě hlouběji do historie až k husitství. Tenkrát žily a působily velmi různorodé osobnosti. Vedle brutálního Žižky zde byl takový Jakoubek ze Stříbra, který na začátku husitských válek veřejně váhal, zdali skutečný křesťan může vést, byť obrannou, válku. Nejspíš jeho úvahy většina veřejnosti nezná. A kdo zná úchvatný mysticismus idejí Petra Chelčického, které byly ozvěnou husitství? Nebylo vše jen jednoznačně černobílé.
Podobně s Bílou Horou. Nepochybně je dnes dobře, že se bez jakýchkoliv zábran a předsudků zkoumá vládnutí Habsburků. Nebyli jenom zloduchové. Také postupně po sobě dědili minulost, kterou si nepřáli. Tak je na jedné straně zajímavé, že z hlediska legitimity habsburského vládnutí se zkoumá jakési historické oprávnění dobového historika, který na objednávku Habsburků sepsal spisek o dědičnosti vládnutí „říšských panovníků“ v českých zemích. Spisek, pokud vím, nebyl do češtiny dosud přeložen. Naopak je zajímavé, že se dosud tak málo zpochybňuje z české strany legitimita habsburské nástupnictví v nepřímé rodové linii. Ferdinand II. nebyl přímým potomkem císaře Matyáše. Matyáš Ferdinanda adoptoval, aby tak obešel tehdejší legitimační zákon. Choval se jako dnes třeba Babiš. Zákon adopci nevylučoval, ale také neopravňoval. Ovšem nechopili se toho vzbouřenci ani tenkrát.
Mým snem by bylo napsat někdy dějiny novověké korupce. Příčinou všeho byla korupce již tenkrát. Proto nelze stát za pravdou ani jedné strany, protože se nikdo nechoval fér a nebojoval za čistě morální ideály. Jsme trvale rozděleni a vždycky budeme. Nějaká jednoznačná pravda se dobývá z nejistot jen těžko, ale člověk musí žít v nějakém jasném prostředí. Moje jasnost je ona tolerance, s níž se snažím dnes převážně mlčet. I když ani já to nedokážu úplně, čehož důkazem je tento blog .)
