Na poli genealogie je ještě mnoho nezoraných brázd. Přes jisté mentální posuny vnímání faktu, že geneticky nepřevažuje mužský podíl genů v žádné lidské bytosti, rodokmeny dále chtějí zájemci především v mužské linii.
Je to prostá zvyklost. Vede k tomu tradiční úcta ke jménu, které lidské bytosti nosí. Slabší část lidstva se svého jména celá staletí vzdává, ačkoli k tomu není žádný racionální důvod. Kdybych o tom mohl sám rozhodovat, zvolil bych španělský systém. Dítě nese příjmení otce i matky.
V mnoha memoárech se snadno dočtete řady vzpomínek a informací o mužských předcích rodu. Je to snadnější, protože existuje řádově více byrokratických záznamů o mužích než o ženách. I přesto mne v poslední době více baví na rodokmeny nahlížet nejen komplexně ale i čistě feminním způsobem, i když je to často dosti až příliš odvozené od rolí dominantních manželů a plné dohadů.
Existuje na netu sice řada fyzicky dostupných fotografií rodiny Havlovy. Ale projednání jejich užití by bylo složitým a zdlouhavým procesem. Budu tedy o fotografiích tu a tam vyprávět své dojmy. Mohu odkázat na nedávno vydané memoáry otce Václava Havla, kde je mnoho rodinných fotografií i podrobností z dvacátého století rodiny Havlových. Mnoho fotek na internetu také pochází ze zveřejněných fondů Knihovny Václava Havla.
Matkou bratrů Havlových (Václava i Ivana) byla Božena Vavrečková narozená 15. února 1913 v Brně. Má svou stránku na Wikipedii. Je o ní známo, že to byla sebevědomá vzdělaná žena. Dozvíte se tam, že bratr Boženy Ivan vystudoval chemii, spolupracoval s Ottou Wichterlem, ale po únoru 1948 emigroval do Argentiny. Odtud možná křestní jméno Ivan u bratra někdejšího prezidenta. Druhé jméno Miloš nosil zřejmě na paměť strýce Miloše Havla. Také se lze snadněji dohadovat, ze které strany rodiny zdědil Ivan své vědecké vlastnosti i zanícení.
Matka Božena odmaturovala na gymnáziu ve Vídni, kde byl její otec Hugo Vavrečka na diplomatické misi. (Později byl i politikem v Praze, členem dvou československých vlád v roce 1938. Rovněž má svou Wiki stránku.) Ještě ve Vídni se Božena zapsala na Filosofickou fakultu. V Praze pak navázala studiem dějin umění na FF UK i částečně na AVU. V rubrice povolání je označena za fotografku, ilustrátorku a učitelku. Nakladatelství KANT v roce 2003 vydalo knižně její didaktické kresby pro syny pod názvem Didasko.
Tím internetové zdroje o linii rodiny Havlových ze strany matky rodem Vavrečkové končí. Více toho lze nalézt o rodině Havlů, ale to je jiná kapitola.
Vztah Václava s matkou byl zřejmě dosti složitý. Na jedné straně si jistě užíval její péči, ale se svou první ženou Olgou se oženil tajně za zády rodiny. Literatura na toto téma je bohatá. S jistotu můžeme říci, že Božena Havlová byla samostatná vzdělaná a sebevědomá i krásná žena.
Matka Boženy Vavrečkové Josefa Adléta již patří mezi téměř utajené ženy. Na jedné z rodinných fotografií, které všechny svědčí o pravidelných a srdečných návštěvách od roku 1935 již pražské rodiny Havlů u prarodičů Vavrečkových ve Zlíně, lze vidět stav vztahů v roce 1940. Na fotografii oba bratři Havlové sledují, jak jejich maminka hraje šachy s dědečkem Hugem a babička Josefa nesleduje sice partii, ale tráví čas v kruhu rodiny. Je to jediná fotografie Josefy Adléty Kolbingerové, kterou jsem dosud našel.
Josefa Adléta Kolbingerová se narodila v Bzeneckých kasárnách v rodině často cestujícího hostinského. Rodačka z Jižní Moravy se vdala v roce 1910 v Brně za Huga Vavrečku původem od Slezské Ostravy. Jestliže ze strany matky měli bratři Havlové plně moravský původ, pak ze strany otce to bylo napůl. Manželka jejich dědečka Václava Františka * 1861 Emilie Pavelková * 1869, rovněž dcera někdejšího hostinského a později obchodníka Antonína Pavelky, se narodila v Bystřici pod Perštejnem, tedy na Vysočině potažmo českomoravském pomezí. Emilie Pavelková je nejstarší žena z rodiny Havlových, jejíž fotografie jsou veřejně známy. Se svým manželem je vyfocena coby stavitelka známé pražské Lucerny. Teprve ve třetí generaci Havlovské linie předků pochází manželka Terezie Boumová od středočeské Kouřimi u Kolína. Lze tedy konstatovat, že bratři Havlové byli ze tří čtvrtin Moravany ještě ve třetí generaci předků.
Josefa Adléta prožila s Hugo Vavrečkem zřejmě pěkné a veselé manželství. Nejen, že byl Hugo úspěšným mužem, ale byl také spisovatelem, píšícím pod pseudonymem Hugo Vavris. Nedávno byly vydány také literární zlomky z jeho pozůstalosti. Nicméně na základě jedné jeho oblíbené novely vznikl známý film František Lelíček ve službách Sherloka Holmese. Tuto humornou detektivku v hlavní roli s Vlastou Burianem mnozí známe. Bohužel o Josefě Adlétě toho zatím více nevíme. V době sňatku roku 1910 je jako povolání u ní uvedeno úřednice. Rozhodně nebyla negramotná, možná naopak byla velmi sečtělá, když ji zaujal spisovatel. Můžeme zatím pouze spekulovat. Bohužel stopa po jejích rodičích zde končí. Ve svatebním zápise se uvádí, že jsou oba její rodiče po smrti. Nenahledal jsem dosud kde a kdy k tomu došlo.
Nalezl jsem postupně pět sourozenců Josefy, kteří se v rozmezí let narodili na trase Kelčany – Kyjov –Bzenec, které měl otec se svou druhou ženou z rodiny Lutzbauerů. Je velmi pravděpodobné že první manželka Vincence Kolbingera, rodáka z Vídně okolo roku 1848, Josefa Lutzbauer z Rouchovan mohla být sestřenicí zemřelé první manželky Terezie Lžičař – Lutzbauer, s níž měl jen jednoho syna Augustina, než zemřela. Bral si ji již jako vdovu po hostinském Lžičařovi, tak je pravděpodobné, že byla starší a měla možná i další děti. Zápisy v matrikách jsou bohužel strohé. Bylo by třeba prostudovat i jiné archiválie v daném regionu mezi Moravskými Budějovicemi a Moravským Krumlovem.
Bohužel stopa po Kolbingerech nekončí proto, že se Vincenc Kolbinger narodil ve Vídni, ale naopak proto, že se zápisy postupně odkazují na jeho otce Ondřeje Kolbingera, rodáka z Moravských Klobouků, kde ovšem po takovém rodu není ani stopy. Ondřej narozený snad na Moravě měl manželku rodem z Vídně, ale možná slovanského původu. Jmenovala se Rozálie Fusek. Ondřej je postupně odkazován profesně jako hostinský v Kloboukách, vozka ve Vídni, hostinský v Bílnici.
Vincenc Kolbinger se svou ženou a prabábou dvou budoucích bratrů Havlových Josefou zřejmě dál putoval v prostoru mezi Moravou a Vídní, a tak se mi dosud nepodařilo ani zjistit, kde a kdy oba zemřeli. Na základě různých matričních zápisů se podařilo naopak objevit, že otec Josefy Lutzbauerové Jan František, narozený kolem roku 1822, zemřel dobře situován v Mikulově roku 1870. Zápisy o něm postupně uvádějí, že byl nájemcem statku Rouchovany, šafář v Rouchovanech, pak šafář v Mikulově. Zdá se, že byl podnikatelem v zemědělství a spravoval průběžně různé statky na Jižní Moravě. Z tohoto důvodu se ztrácí i stopy po osudech Jana Františka Lutzbauera, správce, který zřejmě pracovně hodně putoval, se ztrácí i proto, že v úmrtním zápise se ani neuvádí, zdali byl vdovec. O rodině prostě nic ani v dalších mikulovských matrikách. Víme, že jeho manželka se jmenovala Marie Kropáčková a byla dcerou domkaře Ondřeje Kropáčka z Rešice nedaleko Rouchovan.
Na závěr možná mnohé mírně zklamu. V dané lokalitě jsem prohledal důkladně matriky několika sousedících far, ale navzdory existenci asi tří rodin Kropáčků v lokalitě, nikdo z nich nepasuje do vstupních informací o existenci Marie Kropáčkové s otcem Ondřejem. Jméno Ondřej se vůbec mezi Kropáčky v lokalitě nevyskytuje, a i kdybych usoudil, že mohlo jít o chybu v křestním jméně, stejně jsem nenalezl žádnou Marii z Kropáčkovic rodin, která by mohla být manželkou Jana Františka Lutzbauera. Odpovědi musí najít nyní spíše bádání v Rakousku. Naštěstí i tam mají pro genealogy toho již mnoho zdigitalizováno. Přesto je samozřejmě bádání na cizí půdě těžší. Bohužel nemám na toto bádání sponzora mimo sebe, takže si na další výsledky budete muset trochu počkat. Vypadá to skoro beznadějně, ale správně posedlý genealog to nikdy nevzdává.
V každém případě však lze konstatovat, že máme rod Havlů v podvědomí fixovaný v české doméně. Jak se ale ukazuje studiem jiné než hlavní mužské linie, klube se obraz docela jiný. Bratři Havlovi mají z většiny geny Moravské a Rakouské. Václav Havel patřil tedy k prezidentům nadnárodního charakteru jakým byl třeba Masaryk. Nejčestějším prezidentem, dá-li se něco takového vůbec definovat, byl překvapivě prezident Novotný, jehož geny nepřekročily ve sledovatelné době ani středočeský kraj.
Věnováno památce právě zemřelého Ivana Miloše Havla.
