Rovnost a koronavirus

Zatímco některé země dospěly v nynější krizi k osvobozujícímu poznání, takže zavedly dočasně nepodmíněný základní příjem, česká posedlost politickým spasitelstvím vede ke konkrétním dojemným podporám skupin.

Na pandemické krizi proděláme všichni. Virus si nevybírá a napadne kohokoliv, nemluvě o tom, že zemřít na něj bohužel může úplně kdokoliv. V tom je určitá přirozená rovnost organismů mezi sebou, zejména z hlediska vstupních podmínek nákazy. Rovnost je v určitém nepředurčení pravidel pomoci, zejména z hlediska vyloučení někoho vůči jinému. O pomocné péči by mělo rozhodovat prosté pořadí požadavku. V takovém případě by měla zafungovat pravidla jako v případě např. kontroly procesů při transplantaci orgánů. Některé ohroženější země musely tento převis poptávky nad možnostmi pomoci skutečně veřejně řešit.

Je zajímavé, jak se každý den znovu a znovu obnovuje zásadní otázka. Kdo je pro společnost důležitější, nezbytnější nenahraditelnější. Myslím, že každý člověk je nenahraditelný. Pochopitelně lidé s podprahovým stavem úzkosti a ohrožení propagují i dnes myšlenky spějící k nějakým exkluzivním postojům. Komunisté adorovali zásluhy získané v oblasti nakládání s lopatou a fyzickou prací. Dnešní společnost se od této doby liší jen minimálně. Jen tu lopatu nahradilo slovo produkce. Kdo není produktivní, spadá hned mezi přebytečné až parazitické organismy, jakými byli pro komunisty třeba kulaci.

Největší vadou kapitalismu, který má ovšem převážnou většinu výhod, je nahodilost pracovního ohodnocení. Neviditelná ruka trhu čili mnohé materiálně nevyjádřitelné skutečnosti ovlivňují případný úspěch jednoho produktu vůči druhému. Konkrétně. Dejme tomu, že majitel jisté firmy rozhodne, že nezaplatí nehorázné peníze za televizní reklamu, způsobí, že jiný srovnatelný produkt se prodá v mnohem větším množství než ten v televizi neavizovaný. Nebozí zaměstnanci firmy s levnější PR spadnou platově do nižší produktivní skupiny, případně jim hrozí i propuštění v případě úpadku firmy. To ale nevypovídá nic o tom, jak tito lidé pracovali, jaké měli nasazení a pracovní zásluhy. Jinými slovy se můžete osobně smeknout, ale o úspěchu se rozhoduje značně nahodile, často způsobem pokus omyl. Proto mají svou nezastupitelnou roli různé odborové organizace, které tlumí přirozenou spekulativnost stále anarchického kapitalismu. Svobodu ale asi nejde lépe zařídit.

Nicméně moderní morální společnost by měla konečně odhodit svá závistivá pouta a dospět k nepodmíněnému základnímu příjmu. Tato udržovací úroveň základu občanské společnosti by vhodně doplnila moderní kapitalismus. Dokonce by ubylo vnímání zisku jako vykořisťovacího manévru, čímž by se obecně zlepšilo klima ve společnosti. Kupodivu na tento návrh neslyší zejména „pravicoví“ myslitelé. Zdá se jim, že někdo něco získá zadarmo, což je pro čistotu pravicové ideje nepřijatelnou skutečností. Přitom počet odvětvích lidské společnosti, která jsou pro drtivou většinu společnosti cenově nedostupná, stále přibývá. Markantně viditelně se to začíná vkrádat i do zdravotnictví. Jsou tak drahé léčebné procedury, že si je nemůže vůbec nikdo soukromě dovolit. Prostřednictvím solidárního pojištění se mnohé tyto nedostupnosti naštěstí řeší, ale mimo nutnou lidskou potřebu se třeba v oblasti autorských práv situace drasticky zhoršuje. Dnešní autor pracuje převážně zadarmo. Pokládá se za samozřejmost, že si ani nedovolí žádat honorář.

Díky všem nesmyslně podrobným požadavkům na kontrolu oprávněnosti zásluh za odvedený výkon se stává dnešní společnost neprůhledná, nepřátelská a nezvladatelná. Podle mne je smutné, že nejvyspělejší země světa se nevydávají novým směrem, ale upadají do letargie uzavřenosti, protekcionářství a nacionalismu. Ve skutečnosti se tím podkopává pokrokovost tržního mechanismu. Společnost je umrtvující a neprostupná. Proč by se kdokoli s něčím namáhal? Život je přeci tak snadný. Splodiny čehokoli za nás vyřeší někdo jiný.

Česko propáslo opět dobrou příležitost zavést cosi pokrokového. Nepodmíněný příjem ani nikdo nenavrhl. Přitom by to bylo nejlevnější a nejprůchodnější řešení. Samozřejmě se tím systematickým uspokojováním voličských skupin na mnohé nezastoupené zapomene a společnosti to ublíží.

Dnes je typické, že se ozývají mnozí postižení, že zrovna oni dostávají „Černého Petra“, že jsou trestáni apod. Trestáni jsme všichni, jenom někteří mají vyšší schopnost agresivity dobrat se svých práv navzdory čemukoli. Někdo řekne, že to je přirozené a že to ani jinak fungovat nemůže, ale to je právě omyl. Nejsme zvířata. Lidská společnost domýšlí důsledky a smysl konání, na základě zkušeností předvídá a koriguje svoje chování. Od pouhého přírodního prostředí „přirozenosti“ se lišíme sociálním kompromisem, tedy civilizací. Tato kultura je současně závazkem, kdy jsme povinni společnost rozvíjet a zlepšovat, bránit a udržovat. Pro všechny i pro sebe. To nijak nevylučuje adekvátní spravedlivé, a tedy nerovné ohodnocení úspěšné práce. Naopak. Respekt k adekvátní rovnosti na vstupech umožňuje tvůrčí spravedlivou nerovnost ve výsledném zhodnocení. Někdo to ale nechce slyšet, nechce tomu rozumět. Snad to není většina zkažené české společnosti, tak ostentativně toužící po jakémsi komunistickém kapitalismu, kdy vévodí bezvýchodné hrdinství kapitalistické práce a komunistického odměňování v mezích almužny.