Je otázka, zdali útočnost a hodnocení oponentů a priori napomůže dohodě o důchodové reformě. Někteří si to stále myslí, že se někam prohádáme. Vedle technokratických pravd a výpočtů jsou zde také závažné etické otázky.
Předesílám, že budu uvažovat o důchodu jako OSVČ, která si strategicky platí málo na důchod, protože již od počátku tuším, že důchod nebude žádná důstojná forma přežívání, ale děsné nervy. Na zádech mám vytetováno „Neresuscitovat!“ Dvakrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Patřím v současnosti k neposlušným diabetickým pacientům. V kombinaci dvojího vyléčení rakoviny a průběžného diabetu, o kterém jsem možná desetiletí ani nevěděl, jsem podle důchodových tabulek zcela zdráv. V rámci diabetu vás hospitalizují, ale neslyšel jsem, že by na diabetické obtíže, kdy byla vystavena neschopenka. Prostě jsme zdraví s chronickými obtížemi, ale na důchod invalidní ani bodík. Nakonec ani ztráta dvou prstů bod nepřidá. (Já mám naštěstí prsty všechny.) Z uvedeného snad trochu vyplývá, že na důchody moc nevěřím, a proto se chovám, jak se chovám. Ale každý na to nemá vnitřní sílu a možnosti.
Každá debata o důchodu se strhujícím způsobem věnuje dílčímu detailu, který se má řešit způsobem, jenž je nad slunce jasný. Jsou ale některé nezodpovězené základní otázky, které by v případě jasných odpovědí napomohly ke společenskému konsensu.
První základní nesnází ve vnímání důchodů je skutečnost, že si pěkné důchody užívá a užíval bývalý komunistický establishment. Svého času jsem byl proto alergický na neurvalé nadužívání slova „zásluhy“ někdejším ministrem Kalouskem, když hájil rozevírání nůžek v hodnocení „práce“ různých občanů naší země. Jsem samozřejmě pro spravedlivé rozdíly v hodnocení podle práce. S takovým přístupem jsem se však setkal jen málo, a proto jsem OSVČ. Spravedlivá výše důchodů historicky již asi nikdy narovnána nebude. Nicméně je nutné si ji při různých debatách připouštět, že ji lidé cítí a odtud pochází velká vlna tekutého hněvu. Latentní nespravedlnost ve výši důchodů pokračuje. Například nynější „výchovné“, které přišlo až v poslední době, mnoha minulým důchodcům již spravedlivě nepomůže. Taková je doba. Jsou mnohá podfinancovaná povolání, kde musíte mít kvalifikaci, která se hvězd dotýká, ale hodnocení finanční je směšné v aktivním věku, následně v důchodu citelně pocítíte, jaké to je cítit nějaké poslání. Jste třeba knihovnice. Na tento obor je nutné vystudovat speciální vysokou školu, abyste dosáhli na nejvyšší možné mety hodnocení a profesního postupu. Musíte mít jazykové znalosti a otevřený výchovný přístup zejména k dětem. Konkrétní ziskové položky si ovšem připisují jinde a do knihovnictví se prostředky nijak nevrací, pokud nejsou spíše ukrajovány. Můžeme se dobrat toho, že pokud se to nelíbí, můžete například prodávat drogy a důchod bude mnohem lepší. Spravedlnost důchodů je tedy dost ošemetná otázka, k níž se politici a technokrati raději nevrací, ale je dosti kardinální ve vztahu k únosnosti jakýchkoliv podmínek.
Druhou nesnází je pohled na kvantitativní fakta, kde se ukazuje úbytek plátců na důchod, naopak narůstá počet nárokujících důchodců. K této otázce se politici a technokrati staví jako neviňátka. Tato demografická data se diskutují bez výsledků desetiletí. Faktem je, že společnost se i na úkor technologického pokroku rozhodla vést svoje kroky k vysokému věku dožití ve zdraví. Dost se to daří a přináší to právě druhotný problém převisu starobních osob. Vedle toho se ukázalo, že prosperita je často přímo úměrná počtu osob, které vyživujete. Lidé mají málo dětí v drtivém systému nelidského výkonu. Nikdo se nevzpírá, protože je to nyní ekonomicky výhodné, ale kdyby děti měli, neměli by se nyní sice o tolik lépe, ale na důchody by existovali plátci. Pokud někdo něco neudělal, byl to politický establishment společně. Dlouhodobé podcenění klesající porodnosti souvisí s národní mentalitou. Škodíme sami sobě. O mnoha zákonech uvažujeme jen ve volebním horizontu a centrem snah není občan, ale budoucí volební výsledek. Lidé by kolikrát uctivě utáhli opasky, kdyby se naopak událo v politice něco pozitivně radostného, ukázala se slušnost a spravedlnost jako východisko i cíl. Pamatuji si Klausovu výzvu z devadesátek, kdy sliboval, že nyní si trochu utáhneme opasky a přijde ráj ve smyslu srovnaného handicapu mezi východem a západem. Ten přišel. Zavedly se západní ceny a zůstaly východní platy. Dramatičnost nynější diskuse o důchodech je tedy dána dlouhodobým podfinancováním platů, které se promítá i do výše důchodů. Mlčíme o tom a je to katastrofa. Občané jsou vinni špatnou politickou volbou, dobře jim tak. Tako to dnes vlastně podávají politici a technokrati.
Zadlužování a znehodnocení peněz inflací nebo vytunelováním soukromých fondů je dalším důvodem až krvavé debaty o podstatě důchodové reformy. Navzdory jasným postojům k uvedeným otázkám se nám nedaří vlastními silami krotit tyto neduhy ekonomik celého světa. Ve skutečnosti si dnes vládní garnitura představuje, že nakonec dosáhne toho, že důchody nebude garantovat stát, protože to není jeho úkol. Opět velká etická otázka. Stát a jeho volení představitelé jsou tu jen proto, aby hájili spravedlnost proti anarchickému chaosu, kdy bojuje všemi prostředky každý proti každému. Proto tolik občanů trvá na tom, aby byly důchody garantovány státem, protože v našem systému hrozí, že budou soukromé fondy vytunelovány, případně znehodnocením peněz dojde ke znehodnocení platů i důchodů obecně. Soukromý fond nebude povinen kompenzovat tyto ztráty občanům, stát ovšem ano a o tom je vlastně kardinálně řeč. Proto i já, ačkoli jak jsem vysvětlil na začátku - nepočítám s důchodem, budu podporovat a podporuji všechny návrhy podporující státem garantované důchody, protože je to zásadní etický znak odpovědnosti ke společenskému konsensu, chcete-li sociálnímu smíru.
