V poslední době probleskují mnoha názory na děje na Ukrajině postoje blízké principu kolektivní viny. Přimlouvám se, aby se všichni dvakrát zamysleli, zdali si něco takového může Západ dovolit. Těžko by pak mohl hlásat morálku a..
demokracii.
Výsledkem druhé světové války byl boj proti genocidě z důvodů domnělé kolektivní viny. Ta je vždy jen domnělá, protože příslušníci jakékoli společnosti mají jen minimální možnosti vzdorovat současným možnostem státní či jiné organizované moci. Jako hráz proti diskriminační zvůli se Západ vyzbrojil právním státem, kde není možné ani na základě oprávněných emocí rozpoutat odvetné lynčování bez soudů. Dost na tom, že se mnohé státy Západu chovají, jako by byly ve válce, ale ve skutečnosti nejsou, jenom fandí jedné straně sporu.
V okamžiku přijetí principu kolektivní viny, tak jak to zná právě válečná zkratka, by západ nemohl nadále soudit morálně Rusko za jeho zločiny. Soudit může ten, kdo sám zločin nepáchá. Princip kolektivní viny je ovšem zločin. Každý chápe rozhořčení rodiny a blízkých osob v případě usmrcení či závažného zranění osob ve válečné vřavě. Nezákonnost této situace je mimo diskusi, jen dokud nevezme postižená strana zákon do svých rukou.
Rozhořčení a válečnou rétoriku Ukrajiny zcela chápu, ale my ostatní nemůžeme bez právních postupů souhlasit či pomáhat s lynčováním bez patřičného odsouzení. Z hlediska kolektivní viny v politickém slova smyslu nelze rozumně vycházet, nemá-li dojít k úplné totální válce. Zatím takovou nevedeme a musíme napřít všechny síly k tomu, aby k závěrečné válce nedošlo. To není plezír pacifistické hyeny, ale rozumný hlas lidstva, aby dokázalo přežít. Nemůžeme být jako Rusáci a páchat stejné zločiny. Zdrženlivost a sebeovládání je onou mravní silou, která umožňuje rétoriku typu, že Rusko ukrajinskou válku prohrálo. Pokud napodobíme jejich postupy a přístupy nemusí být žádná cesta k míru.
Nikdo v hloubi duše nevěří, že všichni v nacistickém Německu věřili nacismu. Snaha přežít i v tom marasmu nemůže být ani pro Němce kolektivní vinou. Byli i slušní nacisté. Takový „Schindler“ byl nacistou, aby mohl zachránit židy, byť s komerčním ziskem. Kdyby to dělal bez zisku, nacisté by s ním zatočili hned. Proto potřebujeme zákony i na ty ukrutné zločiny, které posoudí osobní odpovědnost a vinu. Samozřejmě hrozí, že nebude možné postavit viníky před spravedlivý soud. Ono se to dosud nepovedlo v mezinárodním měřítku ani u protagonistů islámského státu. Soudí jen některé svobodné státy. Válečné zločiny zůstávají většinou nepotrestány i v tomto případě ukrutného vraždění, jež se odehrálo rovněž ve 21. století.
Ani my Češi nejsme bez poskvrnky. Na základě kolektivní viny jsme často brutálně a nezákonně odsunuli sudetské spoluobčany. Dodnes vládne spíše přesvědčení, že to bylo správné a oprávněné. Nakonec jsme byli spíše z těch zemí, které shodily jho komunismu relativně pozdě oproti skutečným možnostem. Všichni, kdo nebojovali ve třetím odboji byli čecháčci, kteří nechávali v rámci kolektivní viny vládnout komunismus? Pak bychom byli jen sami proti sobě na podobně podřezávané větvi jakou je dnes hledisko kolektivní viny „Rusáků“, které nemůže vést nikam jinam než k fatálnímu jadernému konfliktu. Většina lidí v Rusku nemá na vybranou. Rozumný člověk nemůže chtít občanskou válku v Rusku, jakož v Číně či třeba ve zbytcích bývalé Jugoslávie.
Nelíbí se mi tato válečná psychóza, která současným politikům ulehčuje pozvolné a nenápadné spění k totalitě. Kdo by věřil, že se, ne neonacisté a nenávistná společenství, ale pacifisté budou muset obávat o osobní svobodu a autocenzurovat jinak běžné polemické otázky. Chvílemi se mi zdá, že zde je i souvislost s odvetou vůči LGBT+ a zeleným aktivistům. Aby se nemuselo nijak argumentovat zneužívá se nyní války k úplné zástavě liberalismu. Ve válce se vlastně nedělá politika, ale jen řeší krize.
