Poslední dobou se slovem dezinterpretace přímo šermuje. Dokonce se dá říci, že se tento pojem proměňuje v měřítko politické pravověrnosti a v důkaz ospravedlňující cenzuru. Prohlubování tohoto postupu je hloubení cesty do pekel.
Význam pojmu dezinterpretace si odstartuji odkazem na slovník cizích slov ABZ.CZ. Tam se přímo uvádí: = úmyslné či neúmyslné zkreslení názoru, vyjádření, výsledku. V těsném sousedství leží i význam pojmu misinterpretace: = nesprávné vysvětlení, vyvození chybných závěrů z výsledků průzkumů a výzkumů, z aplikace kasuistických diagnostických metod, desinterpretace, dezinformace.
Na této webové stránce vložil heslo prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, Csc. Pan profesor patrně působí na Masarykově univerzitě v Brně. Výše uvedená hesla se odkazují k východisku, z něhož pan profesor heslo – pojem definuje. Vychází z teorie poznávacího vývoje dětí podle J. Piageta. Pro mne velmi přijatelné, snad i obecněji akceptovatelné východisko k této diskuzi.
Rozeznávání smyslu sdělení, zprávy nebo souvislého tetu je dnes velkým problémem. Zasahuje do všech pater diskuzí. Ve školství například existuje tematická diskuse, nakolik se věnovat třeba literatuře na úkor prosté gramatiky. Zastánci technokratického školství by nejraději kulturní – literární část výuky češtiny přímo zrušili. Ale právě literatura vychovává každého žáka k citlivosti vůči významům v jazyce. Rozšiřují prostor vyvozování, což se ovšem nelíbí strohému vědecko politickému ptydepe, kde se každá asociace redukuje na chybu, obor nepravdivosti, či nepravděpodobnosti.
Ve vědě se bavíme o konečném prosazení názoru prostřednictvím akademické obhajoby a následné seriózní veřejné publikaci výsledků. Redukce různým možných i nemožných asociací vede k nějaké „pravdivostní“ definici. Vedle toho se neúspěšný obhajitel v mainstreamovém proudu může soukromě na vlastní triko pokoušet dále přesvědčovat kdekoho o širším nebo i zcela rozdílném pojetí problému.
Novinářská práce popisující jako jeden z úhlů života politiku se podobá spíše literatuře, kde se nechává v demokratických tradicích „pravdivost“ na čtenáři, resp. vnímateli. To se nyní ve světě v důsledku „válečného třeštění“ mění a najednou se vyžaduje pravověrnost, vyhlašuje pravdivost a pořádají se skryté i otevřené cenzurní honičky. Nesmírně se tím rozbíjí společnost. Vážně tato metoda komunikace nepřináší nic než agresi, bláznění a osobní útoky.
Pokud si někdo dělá legraci z nevhodného vyjádření policie, nebo na něj, byť i nepřesně upozorňuje, neděje se nic tak hrozného, jako to, že se k něčemu obrací pozornost. Na oficiálních místech je povinnost vysvětlení a případné nápravy směrem k jednoznačnosti. Vyvozovat z takových peripetií něčí poruchu pravověrnosti v polici a její „nahodilé“ politické vedení je nonsens, nebývalé deformování společnosti jako za předchozího reálného socialismu, kdy se kapitalismus mění v reálný a můžeme očekávat, že bude mít jen stále méně lidskou tvář proměňující se v aktuální umělou inteligenci.
Pokud se třeba píše o tom, co někdo řekl, musí se rozlišovat o korektnosti citace, tam lze vyžadovat striktní dodržení, které je legitimní i vymáhat. Ale o významu sdělení je každý člen oprávněn diskutovat bez omezení. Tato možnost svobody slova nyní nám postupně protéká mezi prsty. Na vině je neochota vysvětlovat, resp. financovat moderování veřejné diskuse, když už na nějaké ideologii někomu tak záleží.
Měli bychom zde na blogu obviňováním z dezinformování či dezinformace šetřit a respektovat literární presumpci neviny. Mám obavu, že se to zde nedaří a snad tomu tak není řízeně a cíleně.
