Všude je mnoho veřejných i odborných zdrojů. Pravdou je, že kolonialismus velmocí, k nimž jsme nikdy nepatřili se rozpadl zhruba do roku 1970. Nicméně pokračoval érou neokolonialismu, kterého se účastníme i my.
Africké země obecně postihly tři nešvary, které rozložily jejich slibně nastartovaný počátek samostatnosti. Prvním nešvarem byly postkoloniální dluhy, jimiž se proslavila zejména Francie, která ještě dnes přilepšuje z těchto zdrojů svůj státní rozpočet. Sice již nevede zjevné protektoráty, ale prostřednictvím dluhů dlouhodobě ovládá některé africké ekonomiky. Pokud někdo nerozumí podstatě ekonomického protektorátu, jsou v tomto ohledu velmi objasňující Dějiny Egypta, vydané nedávno a dostupné v mnoha veřejných knihovnách.
Druhým nešvarem byla ropná krize počínající zhruba rokem 1973, která položila prakticky všechny africké ekonomiky na lopatky. Na překonání tohoto problému zdroje tehdejších počínajících ekonomik neměly sílu. Došlo proto na úvěrování prostřednictvím MMF. Tohoto financování se účastnily i zdroje všech západoevropských ekonomik. Jsou to totiž sdružené zdroje. Měnový fond seškrtal zejména investice do školství a sociální politiky, čímž způsobil dlouhodobý propad těchto oblastí v afrických ekonomikách.
K předlužení přispěl i třetí nešvar, který potrefil africké státy. Vzhledem k vratké ekonomické stabilitě se africké státy zmítaly také v jednom z ohnisek studené války. Jedním z fenoménů, který tímto vznikl byl vzestup diktátorských režimů podporovaných západem nebo východem. Tento proces zavedl do těchto ekonomik také trh pokřivující korupci. Korporace si za hubičku skoupily např. těžbu nerostných zdrojů. Zkorumpovaný politik často utekl na konci neúnosné vlády ze země i s prostředky, které si vypůjčil na vrub své vlasti.
V roce 1996 se vyspělé země zavázaly, že uskuteční rozsáhlé oddlužení afrických zemí, které se během let ocitly v dluhové pasti. V tomto ohledu se však neudělalo nic. Dluhy se dál platí a nové investice do zaostalých zemí se z podstaty nemohou vyplácet. Plundrování zdrojů pokračuje. Nejde jen o plundrování euroatlantických korporací. Skvěle jim sekundují místní farmáři a sociálně zoufalí domorodci, kteří likvidují ekologické niky, pralesy a skrovné zalesnění za účelem krátkodobého přežití. Mnozí si jistě pomlaskají, že takové ekologické škody přece nejsou způsobeny člověkem a nemají žádný vliv. To je přece objektivní tržní ekonomika. Nicméně zplundrování některých afrických zemí vede k eskalaci migrace. Chápu, že to nikdo nechce pochopit. Možná ne proto, že by byl až tak hloupý, ale proto, že je příliš chytrý.
Kácení pralesů v Africe nebo v Brazílii nebo v Indonésii je v zájmu konzervativního evropského katolíka. Úbytek vzduchu křesťané vyřeší pokročilou dýchací technologií, která se bude jistě dobře prodávat. Plastům zdar. Velkolánům zdar. Vraťte nám povrchové hnědé uhlí. (Musel jsem na konec napsat něco pozitivního na srozuměnou, že vnímám vyváženě i opačné názory.)
Za studené války vznikly dluhy afrických zemí i vůči tehdejšímu Československu. O osudech těchto dluhů je mi bohužel málo známo. Nicméně prostřednictvím podpory MMF se i nynější Česko spolu s EU podílí na úrokové africké kořisti, tedy je účastno na stále probíhajícím neokolonialismu.
