I mezi Čechy se najde dost lidí ochotných dobrovolně pomoci nezištně potřebným. Je to jejich dobrovolná volba. A jak jsou za ni odměněni společností, která dobrovolně pomáhat nechce? Nadávkami, nátlakem, zesměšňováním.
Nejde jen o všechny ty nadávky od dobroserů po vítače. Jde o to, že argument o dobrovolné pomoci je jenom výmluvou pro extrémní kampaň proti jakékoli pomoci. Když se konečně vyskytne návrh pomoci, která má dobrovolnou podstatu a v jejím možném nastavení a průběhu lze vyřešit mnohé racionální bezpečnostní námitky, stejně dochází k atakům a dehonestaci dobrovolných „zájemců“ o pomoc. Při vší té nediskuzi, zastrašujících výzvách k odebrání sirotků do domácnosti zájemců o pomoc, zcela zaniká ocenění onoho dobrovolného principu. Lidé, kteří jsou dnes připraveni pomoci opuštěným dětem ze Sýrie, pomáhali a pomáhají u nás i za hranicemi naší svaté země dávno. Jde o to, jak to vnímá naše zbytková nezúčastněná či nepřátelská společnost. Reakce jsou katastrofální.
Normální by bylo, kdyby si pohodlná většina společnosti v duchu řekla: no sice je nechápu, ale je dobře, že je někdo ochoten za nás všechny dobrovolně pomoci světu navenek. Jenomže drtivá většina hlasatelů dobrovolné pomoci je připravena házet dobrovolníkům klacky pod nohy. Nikdy neměli v úmyslu dostát svému slovu, protože svět vidí ze své komfortní zóny a s žádnou dobrovolností nikdy nepočítali. Paradoxně se tedy lidé ochotní dobrovolně pomoci dostávají až do skupiny zrádců národa, tedy asi do společnosti K.H.Franka, Emanuela Moravce a dalších objektivních přisluhovačů nacismu. Také do společnosti kamarádů Vasila Bilaka, kteří k nám pozvali sovětskou internacionální pomoc. Dobrovolnost se tak stává vlastně odbojem proti jedinému možnému demokratickému myšlení v naší zemi, kterou reprezentují jenom rigidní katolíci, strany přímé demokracie a současně přímé diskriminace jiných náboženství či jiného myšlení.
Jsem dalek toho, abych odpůrcům pomoci či migrace odpovídal slovy našeho prezidenta: Shut up! Dokonce se občas snažím vést s odpůrci debatu. Bohužel je tato debata poznamenána něčím, co lze nazvat trvalým deficitem racionality. Argumentace extremistů osciluje od poukazování na kriminální jednotlivosti, které svědčí o celé vlastnosti celku nějakých skupin, nebo naopak skuhrá o házení jejich jedinečnosti a originality do jednoho kulturně rasistického pytle. Dávno jsem tu na počátku debat psal o nutnosti uznání společných východisek oponentů. Dnes vidíme, jak mysleli oponenti pomoci svou dobrovolnou pomoc. Zamítli její návrh v parlamentu. Přestaňme si hrát na nějakou dobrovolnou pomoc. Extrémní strany poznáte podle jejich postoje k pomoci. Pomoc není synonymem neomarxismu. Potom by totiž mohla být za neomarxistku označena téměř každá matka. Od batolecího věku do hrobu nám v normálním případě někdo pomáhá. Často to považujeme za samozřejmost, dokonce nárok, anebo to vůbec nevidíme. Je mi pochopitelně líto lidí, kteří myslí jako deprivanti, jimž bylo vše dobré v životě odmítnuto, odejmuto. Mně naopak v životě řada lidí bez doprošování a okázalosti pomohla a já považuji pomoc za zcela normální způsob života.
Pomoc je zcela legitimní a legální alternativa myšlení. Označovat ji politicky za neživotaschopnou koncepci života je velmi krátkozraké. Možná dnes řada soběstačných hrdinných jedinců žádnou pomoc nepotřebuje a pomoc v dětství si prostě nevybavují. Dobře, je to smůla, ale není třeba kvůli tomu omezovat svobodu dobrovolné pomoci ostatním. Házet klacky pod nohy neziskovkám je velmi blízko k tomu, když někdo cynicky předpokládá, že na pomoci lze něco trhnout. Mnoha hmotnými statky uspokojujeme jen svoje pocity. Mnohé z uspokojovacích prostředků ani nepotřebujeme nebo nespotřebujeme. Pak jde o rozhodnutí, zdali přebytečné neprodejné boty spálit nebo rozdat potřebným. Podle mne je velmi nešťastné, že extremisté došli u nás tak daleko, že chtějí dobrovolnou pomoc ve skutečnosti znemožnit. Je třeba si to nyní uvědomit a volit podle toho. Není žádná náhoda hlasovací shoda KSČM, SPD a ANO nejen ve věci „50 syrských sirotků“. Mnoho voličů ANO má nyní snad možnost otevřít oči a zamyslet se nad shodou mezi extrémní pravicí a levicí. Je to plíživá totalitní vláda na bázi národního egoismu.
