Nejde jen o ty padlé, jde i o ty odvlečené do gulagů. Jak smutné a hloupé jsou politické památníky. Nejde o konkrétní osoby, ale o statečné osoby, které navzdory době jednaly anonymně lidsky.
Nejde jen o tzv. Vlasovce. V průběhu války prodělali vývoj mnozí. Často šlo o lidi, kteří žádný odboj neplánovali, ale situace se k nim přitočila s výzvou po jednoznačném postoji. Nikdo sám o sobě neví, jak by se v mezní situaci tohoto dnes nepředstavitelného typu zachoval.
Vlasovci si za svůj lidský postoj na konci války zasloužili alespoň čestný soud s uplatněním polehčující okolnosti. Nic z toho se jim nedostalo. Já sám vím, jaké to je, když nevíte, co a jak se stalo s vašimi předky. Kde třeba neoznačeně leží jejich ostatky, kam byl rozsypán jejich popel. Nedávno se mi podařilo konečně získat doklad o úmrtí praprababičky v Terezíně.
Její dosud neúplný příběh se podle možností pokusím rekonstruovat. Opěrných údajů je však zatím žalostně málo. A jsou i v mírném rozporu. Pamětní server holocaust.cz uvádí úmrtí babičky Cecilie 17.5.1843. Podle posledních získaných dokumentů ovšem zemřela již 7.5.1943 a zpopelněna byla 18.5.1943. největším ziskem z terezínských záznamů je ovšem údaj tužkou, že snad zemřela na ubikaci č. 1691. Možná se podaří dopátrat, kde to konkrétně bylo.
Bohužel nemáme v rodině ani jedinou její fotografii. V židovských matrikách lze najít datum jejího narození. Z téže matriky vyplývá, že měla nejméně 5 sourozenců, jejichž osud není znám, možná vycestovali do zahraničí. Zatím žádná stopa. Její rodiče mají na židovském hřbitově v Uherském Ostrohu krásně zachovalé náhrobky. Otec Solomon byl šperkař mj. ve službách Lichtesteinů. Její jediný syn Julius zemřel již v roce 1922 na následky zranění v první světové válce. Vojenské údaje o rakouských vojácích Juliovy generace byly skartovány, tudíž ani o něm se nic, než pár fotografií z pozůstalosti nedochovalo.
Co je ovšem unikátní, je možnost jít po stopách babičky Cecilie v jejím úsilí o zatajení židovského původu v zájmu její vnučky a mé babičky Ludmily. Bez jejího dramatického úsilí bychom zde, my její potomci, nebyli. Je to příběh málem na román. Obraz ještě není úplný, vyšetřování probíhá.
Existuje řada strhujících příběhů oné doby. Například jeden z těch, které mne nepřestávají fascinovat a současně nechápu lhostejný postoj naší kinematografie k takovému tématu. Jde o legendární útěk Vítězslava Lederera z Osvětimi, za pomoci romantického esesáka, který položil život za svou lásku a dejme tomu i spravedlnost pro židovské oběti.
Kvůli všemu výše vyřčenému mám mnohem větší pochopení pro památník Vlasovcům, památník pro romantické esesáky by zatím neprošel, než pro slepecké sympatizanty s různými neonacistickými denominacemi. Nikdy nemohu pochopit zaslepenou nelidskost, a těžko kdy budu schopen usměrnit tuto svoji nechuť k hlasatelům nelidskosti, kteří dokážou člověka odosobnit a dívat se na něj jen jako na materiál, či nanejvýš jako na nějaké lidské zdroje.
