Podpora kultury socialistická a kapitalistická

Oba režimy podporují kulturu. Rozdíl není zas až tak veliký. Nejmarkantnější rozdíl je však v tom, že socialismus určitou část kultury zakazoval úředně i prostřednictvím odepření finanční podpory. Kapitalismus dělá jen to druhé.

Podpora kultury je cosi velmi nahodilého. Řada subjektů se ani o pomoc neuchází, protože chce mít pro svůj projev absolutní svobodu. Styky a vyjednávací schopnost byly vždy podstatou úspěchu při získávání darů. Kultura si na sebe nikdy nebyla schopna, až na výjimky, vydělat. Vždy byla prostředkem sebeprezentace a znakem kulturní expanze či dokonce podporou ideologie. Plody kultury jsou nehmotné a jaksi až ex post platné. Důsledky státní podpora divadla či literatury mají vliv na kvalitu jazyka, na všeobecný zájem o spokojenou loajalitu ke národu i státu samotnému.

Kupodivu ne v naší zemi. U nás se vlastenectví nosí jen v odmítání migrace a islámu, ale nikomu nevadí amerikanizace kultury, nedodržování národního jazyka v reklamách či příbalových letácích. Hrdost na češtinu a kulturní kvality jejích tvůrců a uživatelů jsou vedlejší. Stížnosti na malou podporu ze strany státu jsou jen ojedinělými výkřiky. Pamatuji řadu dílčích demonstrací zejména k nedostatečné podpoře tzv. živé kultury. Podporujeme skanzeny, ale například některé kvalitní literární časopisy bez podpory skončily na smetišti trhu (Aluze, Psí Víno, ale i další).

Nakladatelé vydávají současnou českou prózu, poezii a další produkci jen na základě grantů a prakticky bez honorářů, protože náš kulturní trh je příliš malý. Srovnatelné kulturně literární okruhy třeba ve Skandinávii však slaví průnik na literární trhy Evropy, protože podporují překlady a propagaci literatury v zahraničí, nemluvě o podpoře literárního života ve vlastním jazykovém prostoru. Prostě podpora by vždy mohla být lepší a větší. Nicméně česká realita je dlouhodobě velmi konzervativně nakloněná ke kulturním reliktům a odleskům minulé éry. Zmatek v hlavách jistě umocňuje ohromná obliba seriálů jako byl třeba 30 případů majora Zemana apod.

Poslední případ jednání ministerstva kultury ovšem není případem nějaké promyšlené kulturní politiky. Je to minimum nutného. Pouhá podpora státních subjektů se dá nazvat nekalou hospodářskou soutěží. Pokud vím, máme takový úřad a ten by měl jednat. Stát nemůže podporovat jenom státní subjekty. Slovem podpora je samozřejmě myšleno nezaviněné uzavření všech kulturních akcí, které stát přikázal. Přikázal všem, měl by podporovat všechny stejně, i když třeba málo. V tom jsem se soukromými subjekty kultury zcela zajedno.

Opět se zde vyjevuje dichotomie rovnost a spravedlnost. Na vstupu by měly být rovné podmínky, v průběhu by mělo být oceněno zasloužené a kvalitní či úspěšné. I v obecné ekonomii platí, že nedovolená státní podpora může být i na mezinárodní úrovni sankcionována. Je prapodivné, že mnoho zdejších propagátorů pravicovosti má sklon hájit monopol státu, který tomuto principu zcela odporuje. Je jasné, že monopol veřejnosti vyhovuje, protože nemusí volit přízně ve svém životě. Kapitalismus o monopol samozřejmě usiluje rovněž, ale současně uznává, že jde o hranici zločinného jednání. Pokud se o takový monopol pokouší stát, jde vlastně o zestátňování kultury. Stále se bavíme o tomtéž. Vstupní podmínky, tedy i podpora státu, musí být rovné. Pak se ukáže, kdo na to má a co dokáže sám. Na konci stojí právě ony vytoužené zásluhy a nerovné odměny, které jsou zcela oprávněné a žádoucí. Takto vidím pravicový postoj k věci.