Nic nezpochybňuji. Ruská agrese je agrese. Má ale i své příčiny. Vyvolává i nové otázky, které bychom neměli posuzovat západním romantickým spekulováním. Otázky plynoucí z problému Ukrajiny jsou nadále vážné.
Na jedné straně je cesta tří premiérů za prezidentem Zelenským do Kyjeva krásným solidárním gestem. Jenomže na druhé straně zpochybňuje masivní zpravodajství o ruské genocidě, válečných zločinech, nevypočitatelným ostřelováním a ohrožováním civilních objektů. V této dramatické situaci se ukazuje, že není problém si udělat zcela bezpečný výlet za politikem na utajeném místě, po kterém jde nejen dvěstětisícová armáda, ale i dvě skupiny profesionálních hrdlořezů. Zde má realita tedy značné trhliny. Když zuřila válka v Sýrii, byla světová veřejnost vyzvána Asadem, aby přijela na dovolenou na západní pobřeží, kde je bezpečno.
Také je velmi obtížné vyznat se v tom, zdali my sami vedeme nebo nevedeme válku s Ruskem. Jedna věc je solidarita s lidským utrpením a neštěstím, které mimochodem může být i na ruské straně, přinejmenším na straně Rusů na Donbasu. Posílat někam zbraně na státní útraty je něco jiného, než je tam prodávat. Posílat někam zbraně darem je otevřenou podporou konfliktu, který nemá k účasti daleko. Nakolik je to morální je velmi těžké posoudit. Je velmi citlivé o tom psát v Česku, kde ještě nezarostly rány z konfliktu se sudetskými Němci. Ukrajinští Rusové se na území Ukrajiny také nedostali násilím, ale přirozenou migrací obyvatelstva v zájmu např. průmyslu. Sudetští Němci k nám také migrovali průběžně v zájmu osidlování nevyužitých nebo málo využitých území již od 13. století. Nezní mi tedy příliš libozvučně silná slova prezidenta Zelenského, kdy vzkázal donbaským Rusům, že jestli chtějí být Rusové, tak ať táhnou do Ruska. Rovněž bychom neměli zapomínat na právní omezování ruštiny na ruských enklávách v době před konfliktem. To rozhodně klidu neprospělo.
V neposlední radě mi hlava nebere diskuse o likvidaci Vladimira Putina. Taková absolutní nenávist rozhodně nenapovídá, že by někdo chtěl dosáhnout příměří a ukončení konfliktu. Vždyť s kým se chtějí Ukrajinci dohodnout. I kdyby k likvidaci došlo a vlády v Rusku by se ujal nějaký nový moudrý „Ilja Muromec“, nelze předpokládat, že by mohl v Rusku i po Putinovi uspět někdo s myšlenkami na návrat do situace roku 1989, kdy Sovětský svaz prohrál studenou válku. Výsledkem té prohry bylo různé slovní ujišťování o bezpečnosti pro Rusko, které nebylo ovšem právně zakotveno. Je pravda, že dohoda o bezjaderné Ukrajině neobsahuje ustanovení o „nevstoupení do NATO“. Ale realita sama ukazuje, že i bez dohody NATO nechce nyní do ukrajinského konfliktu vojensky nastoupit. Situace by ovšem byla jiná, kdyby Ukrajina v NATO byla. Rozhodně by ji nebylo možné považovat za bezjaderný stát. My sice nemáme vlastní jaderné zbraně, ale v rámci bezpečnostních záruk NATO nad námi jaderný deštník i jaderné odstrašení visí. Nejsme tedy díky svým vazbám úplně bezjadernou zemí. Dá se předpokládat, že ani po likvidaci Putina nemusí dojít ke změně názoru na status Ukrajiny. Nový bohatýr v čele by mohl být ještě mnohem rozhodnější a nevypočitatelnější.
Rusko dnes nemá žádného Solženicyna nebo Andreje Sacharova. Rusové jsou příliš velký národ s velkým potenciálem na to, aby vyklidili svoje pozice. V ruské historii není žádná konečná porážka. Tu a tam je v této historii potupný mír, ale dobýt Rusko jako národní entitu je nemožné a nesmyslné. I při vší zlobě na „rusáky“ si snad nikdo nepředstavuje, že by bylo možné Rusy úplně porazit a snad vyhladit? Nebo kam by se poděly milióny Rusů? Mnohé úvahy o ukrajinském konfliktu mají tedy příliš romantický základ. Měli bychom se vrátit ke střízlivému a morálně podloženému uvažování. Nic se nezmění představou o konečném řešení Ruské otázky, ale je nutno Rusům nabídnout nějakou jinou jasnou perspektivu jejich postavení ve světě, aby vůbec mohli uvažovat o nahrazení Vladimira Putina.
