Čeká mne druhý díl volby prezidenta ve volební komisi, kde budu brát při počítání hlasů oba kandidáty do ruky. K tomu nelze přistupovat s emocemi, ale se smyslem pro odpovědnost a spravedlnost.
Nesmíme se brát moc vážně. Chtít za každou cenu jen svého kandidáta je otázkou chvilkové emocionální slabosti zvané pýcha. Když si vzpomenu, jak jsem vyváděl při posledním zvolení Zemana prezidentem a vida, přežil jsem a nic hrozného se mi nestalo. Občas jsem do tváře prezidenta mrštil pomyslně dort, abych si vyčistil karmu od přebytečné agrese. Většinou je to tak, že pošpatném prezidentovi přichází ještě horší. Jak jsem se hrozil opětného zvolení Trumpa, ale válku na Ukrajině spolu rozpoutal Biden, do kterého se odtud z Česka vkládaly větší naděje.
Vzpomínám si, že jsme v komisi (v osiřelé volební místnosti) vedli vesele sportovní řeči, kdo má zvítězit. Tehdy jsem volil ProtiZemana. Měli jsme v komisi tehdy důchodce, který byl skalním příznivcem Zemana. Když jsme spočítali na okrsku drtivé vítězství ProtiZemana, spatřil jsem v očích kolegy důchodce potlačované slzy. V jeho bublině, než se doma dozvěděl výsledky, přišel o populisticky slíbené peníze pro důchodce. Neumíme si to představit, my mladí, vysmátí a plní síly, že někdo považuje pětistovku za rozhodující komfort života. Přesto jsme se slušně a srdečně rozloučili, takže jsme se nemuseli bát se na ulici potkat a s úsměvem se pozdravit.
Naši hokejoví junioři prý odjížděli z kanadského mistrovství světa zklamaní jen se stříbrnou medailí. Nechápu. Chápu ten bezprostřední okamžik po vypršení hracího času. Ale i náš tisk vlastně neoslavoval a ozvaly se i kritické hlasy, že to vlastně byl propadák. Nebyl. Já jsem se díky sportu naučil brzy v životě prohrávat, takže se člověk dnes snadno oklepe, když mu nezvolí jeho kandidátku. Prostě jsem prohrál už v prvním kole. Nyní nechci ani jednoho, a kdyby to šlo volil bych neobsazený ppst prezidenta. Pamatuji si, že za nepřítomnosti vedení ve firmě všechno funguje nejlíp. Za úřednické vlády chodí do televize odpovídat na otázky vzniklé z problémů byrokrati, kteří si v tu chvíli mohou dovolit mluvit pravdu a věcně navrhovat řešení. S politiky přijdou vždy navíc falešné předsudky a moc je prosazovat.
Za sebe končím s kampaní rozumu. Nikdo ho nechce. Všichni chtějí nějakého kandidáta, jakoby bylo jisté, že onen spasitel vyřeší vleklé problémy, manželka bude více milovat a děti se budou více učit. V mém okrsku zcela jistě zvítězí Pavel. Soudím tak z posledního výsledku zdejšího sčítání hlasů, kde měl Pavel čtyřnásobek hlasů Babiše. Volby se však nerozhodují jen v mé bublině, ale i v bublinách, které nemám rád, a které si ani neumím představit. S Babišem by bylo více legrace. S Pavlem přebytek disciplíny. Ale skutečný dosah do mého života má spíše připravovaný cenzurní koplex zákonů, který chystá demokratická vláda v zájmu boje proti dezinformaci. Vládu nyní hájí nejtemnější dezinformátoři, kteří nikdy nečetli Minské dohody a klidně veřejnost poučují, kde je jaká pravda. Pokud je něco pravda, není třeba ji uzákonit tak, aby proti ní nikdo nesměl ceknout. Jak to, že to nikomu není podezřelé? Jsme nevšímaví k hlubším problémům. Nechceme se věcmi zabývat, ale chceme je odbýt a inkasovat. Navzdory donquijotské marnosti nad marností dál doma třídím odpad a zase budu. To je prostě moje přesvědčení a moje důstojnost. Šťastnou ruku při volbě nejen prezidenta. Už Platón varoval, že má-li utopické město fungovat, nesmí se do města vpouštět cizí básníci.
