Sice mne nepřekvapuje, že se po teroristickém útoku na Novém Zélandě rojí blogy, které hledají viníka. Každý cítí bezmoc i latentní spoluvinu. Můžeme za to jako lidský druh? Je každá vražda podmíněna světonázorem?
Zobecňování je jistě krásné, efektivní, elegantní a politicky výnosné. Zobecnění ve fyzice vedlo k elegantní rovnici AE, kdy E se rovná m krát c na druhou. Když se bavíte s fyzikem, vyžaduje po vás přesné vyjadřování. Je to usilovná snaha o naprosto přesné vymezení prokázané příčinné či alespoň logicko-matematické souvislosti.
Jinak jde na to boj o lidský světonázor. Začíná to již politickým pojmenováním. Například „nepřizpůsobiví“. Mluvčí tím může myslet mnohé. Nicméně v kolektivním vidění se rádo zobecňuje to negativní a odsouzeníhodné. Naopak, ti co volají po svobodě, obracejí se do historie k osobnostem, které jistě nebyly příliš přizpůsobivé.
Snad všechny možné úvahy o racionalitě jakési „spravedlivé“ vraždy popsal Dostojevskij v románu Zločin a trest. Hlavní hrdina hledá vnitřní omluvu pro svou vraždu poukazem ke spravedlnosti, tj. kým byla oběť. Obětí byla lichvářka. V dějinách vraždily velké osobnosti. Napoleon. V rámci kolektivního vraždění, jakým je válka, mnohým válečníkům vraždy prošly. Dějiny píší vítězové.
Paušální, zobecněné, odosobněné vidění je stálým reliktním instinktem někdejší kmenové společnosti. Ano. I rozvinuté země trpí komplexem kolektivity. Přitom představa, že by kdokoli mohl zjednat ve své komunitě bezpečí a pořádek, je zcela iracionální. Často se vychází z předpokladu, že muslimové jsou jednolitá skupina a že si proto mohou, musí udělat pořádek mezi sebou a tím zabrání násilnému terorismu. Jestliže to obrátím, pak třeba katolická komunita svými modlitbami by měla analogicky umravnit křesťanského šílence, který provede teroristický útok na obranu rasy či náboženství, obecně ve jménu nějaké kolektivní světonázorové vize. Kolektivismus kdekoli na světě se vyjadřuje a chová naprosto stejně. Předpokládá naprostou nepřátelskou shodu uvnitř nepřátelského – jiného kolektivu.
Jsem naprosto proti všem kolektivním vizím, které paušalizují naslepo, kdo kým je. Člověk je křehká bytost vržená do světa. V masové korelaci ztrácí jakoukoli identitu a často i soudnost. Kolektivní nepřátelství je založeno většinou na anonymitě. Kdyby se zveřejnily osobní osudy každého imigranta, nebylo by tolik nenávisti. Ale my o nich nechceme raději nic vědět. Podlomilo by to naši árijskou pevnost. Ve skutečnosti jediný světonázor je originální možnost každé lidské bytosti přežít všechny nástrahy kolektivistické společnosti.
Výše řečené nepopírá, že v sociologickém smyslu existují společenské skupiny. Jejich obrysy jsou ale vždy spíše strategické, než právně závazné. Často se berou do úst vágně vzniklé sociologické skupiny, aniž by se bralo v úvahu, že tyto skupiny nelze reálně právně sestavit, aby přebíraly nějakou zodpovědnost. Tedy: jsem sice sluníčko, ale necítím žádnou spoluodpovědnost za útoky kteréhokoliv teroristy, byť by se zaštiťoval čímkoliv.
Trestní právo samozřejmě zná pojem spoluviníka. V rámci práva takové osoby vyšetřuje a trestá. Jsou jimi třeba i schvalovatelé trestného činu, pokud je namířen proti údajným nepřátelům naší zdejší společnosti – muslimům. Někdo zaútočí na muslimy a my bychom zakazovali islám. Analogicky bychom měli zakázat křesťanství v reakci na Breivika a jeho následovníky?
Pochopitelně by značně pomohlo postavit kolektivní princip veřejného uvažování mimo zákon, ale to by v politice téměř nikdo nezůstal. Nicméně vývoj k tomu logicky směřuje. Je to jediná možnost, jak zajistit ekologii i v lidském politickém uvažování. Jednou provždy skončit s třídní nenávistí, s pojetím, že každý kapitalista nebo politik je lump a obráceně, ne každý nepřizpůsobivý je společnosti na obtíž, někdy může být dokonce jejím svědomím.
