Dočkali jsme se nového pojmu ze strany místní spasitelské ekonomky. Maskování reality, které zakrývá krizi (nejen) eurozóny. Zdá se, že koronavirus je demaskujícím zesilovačem palčivých problémů.
Je to vážně zvláštní pojem. Maskovat znamená něco zakrývat maskou. Maskou se v monetárním pojetí spasitelské ekonomiky stává tisk peněz a jejich shazování z vrtulníku. To, že nikdo nesmí striktně dostat nic zadarmo, to je jaksi „samozřejmé“. Zadarmo dostávají jen ti, co si to zaslouží. Tisk peněz by se měl úplně zastavit, protože, jak říkají skalní retromarxisté, jednou peníze vůbec nebudou. Jistě každý ví, kam tyto myšlenky míří.
Pokud někdo tvrdí, že je nyní „nekorektně“, a i toto slovo ke vší ironii v článku spasitelské ekonomky najdeme, maskována realita, musíme současně předpokládat, že realita je s konečnou platností známa. Tento filosofický nesmysl tvrdili kdysi historičtí materialisté. Současní konzervativní spasitelští ekonomové se jim začínají nápadně podobat.
Pokud někdo namítá, že nejde o spasitelský program, pak připomínám, že hlásání záchrany ekonomiky prostřednictvím hořkých pilulek: zákazu shazování peněz z vrtulníků, tisku peněz a nezasloužených příjmů (rozuměj sociálních dávek), je spasitelským programem pro zhodnocení majetku. Ne pro skomírající firmy a polohladovějící pracující či nepracující. Záchranou vlastnické ekonomiky má být likvidace nahodile nepotřebných firem a spoluobčanů. Tyto staré (proto asi konzervativní) představy anarchistického kapitalismu 19 století se neustále vracejí jako velké morální pokušení sázející na egoistickou podstatu člověka.
Což o to. Podstata člověka je z hlediska pudu zachování vlastního života skutečně egoistická. Jakmile ovšem vznikají civilizační výdobytky nadprodukce, kterou lze jen těžko popřít, vzniká i možnost altruismu, které se je schopna a ochotna chopit téměř polovina lidstva. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by lidstvo zaniklo, protože pravdivá egoistická společenská očista by nechala pragamaticky vymřít slabé a neodolné jedince na nákazu koronavirem.
Egoistický pud směřující k zachování vlastního života ve skutečnosti od počátku spoléhá napřed na péči matky. Později tuto mateřskou roli musí převzít za mnohé stát, protože rodinné vazby se rozvázaly, neudržely či egoisticky rozpadly. Kdyby to stát v konečném důsledku nedělal, že se prostřednictvím sociální politiky stará o ekonomicky vyloučené spoluobčany, pak by prostřednictvím sociálního konfliktu probíhala neustálá občanská válka.
Je sice pravda, že násilné bolševické převraty byly nezákonné a zločinné, ale bohužel reagovaly na ikonické chyby vládnoucí elity. Například baťovské pálení bot na hromadách bylo symbolickým projevem nemilosrdného kapitalismu. Proto dnes vyhazujeme neprodané potraviny, vyléváme mléko a pivo do polí. To jsou jen nejkřiklavější příklady. Plýtvání společnými zdroji až k úplnému vyčerpání a přehození následků na stát jsou klasickým projevem drsného egoismu. Zdařilou ukázkou jsou různé zajímavé okrajové druhy podnikání často na hranici legality. Obchodování s importem odpadů, produkce a ukládání toxických zplodin, ale i produkce zdraví ničících alkoholů či cigaret nebo nezdravých potravin. Nehledě na podporu obchodování s drogami, s lidmi a s válkou, má toho spasitelský očistný ryzí konzervativní ekonomismus na svědomí požehnaně a hodlá v tom pokračovat.
Marně dokazuje historický ekonom Tomáš Sedláček, že nejvíce v historii prosperovaly tzv. altruizované ekonomiky pěstující mír a milostivé léto. Pokud nás něco zachrání, pak to není důsledný tržní ekonomismus, ale civilizované srdce solidárního člověka. Protože jaké máme vyhlídky, pokud se budeme držet důsledné tržní logiky? Je neekonomické neposilovat virus, který likviduje a očišťuje společnost od nadbytečných jedinců. Zbytečné firmy a zbyteční lidé v nich zaměstnaní musí odpadnout a odumřít. Kdo nepracuje ať nejí. Proto nelze na hladovějící shazovat žádné peníze, které by jen maskovaly ekonomickou realitu. Tou maskou (rozuměj konzervativče) je falešná morálka. Zbyteční prostě musí být vyloučeni.
V této vizi ovšem směřujeme k totálnímu rozdělení společnosti. Elity momentálně nahodile disponující zdroji by se musely od viru izolovat, případně se exkluzivně zajistit účinným lékem. Zachraňování všeho lidstva je přeci neekonomické. Zachraňování všeho lidstva je však morálně neoddiskutovatelné. Obojí je reálně úplně neuskutečnitelné. Musíme se s obojím umět smířit. Všechny se zachránit nepodaří a na krizi zdraví nelze reálně vydělávat peníze. Maskou ekonomické reality podle spasitelských totalitních představ zdejšího ekonomismu v podání ryzích konzervativců je tedy morálka. Buďme si toho vědomi, než se pro toto nějak uvnitř definitivně rozhodneme.
Mimořádná situace vyžaduje alespoň dočasně nepodmíněný základní příjem. Masová finanční mobilita občanů je ve skutečnosti jediným reálným faktorem poptávky a budoucí dosažitelné prosperity. Ač nekatolík, jsem v tomto zajedno s papežem Františkem. Jsem pro kapitalismus a podnikání, které obohacuje celek světa. Pokud chce někdo vlastnit a podnikat jen pro uspokojení vlastního ega, lze to sice do jisté míry tolerovat, ale zcela určitě je to nutno regulovat. Prosperitu nelze zakládat na likvidaci konkurence, ale právě naopak. Jedině ochrana a umožnění konkurence demaskuje onu ekonomickou realitu zamaskovanou slepými kapitálovými potenciály. Záchrana všeho lidstva je právě umožněním budoucí konkurence. Svět se přeci vyvíjí a prosperitní oblasti se mění. Děti dnešních žebráků za průchodných podmínek mohou být tvůrci zítřejších zisků. Nebyl na tomto vždy založen třeba americký sen, za kterým ekonomičtí migranti putují tam i do Evropy?
Pro konzervativní hlavy jsou to jistě nepřijatelně kacířské představy, ale všichni musíme trénovat sociální komunikaci. Prohlášení nějaké totální reality je cestou destrukce, tak jak ji známe od bolševiků i fašistů. Smyslupná je jedině mírová koexistence.
