Můj zcela osobní nekrolog pro Miroslava může obsahovat jen střípky. Neznal jsem jej natolik zblízka, abych o něm mohl napsat zásadně novou informaci. Nicméně cítím vnitřní povinnost se k němu posmrtně uctivě přihlásit.
Miroslav Kovářík, jeden z nejaktivnějších mužů holdujících české poezii. Co se málokdy vidí a slyší u propagátorů literatury a poezie zvláště, jen velmi výjimečně nedal některé poezii šanci. I já jsem ještě v roce tuším 1988 zažil debut svých veršů v jeho podání v divadle Rubín v jeho nejznámějším dlouhodobém seriálu čtení s názvem Zelené peří.
Nebyli bychom muži, kdybychom se v počátku komunikace trochu nestřetli. Po roce 2000 jsem s ním měl mírnou výměnu názorů stran poezie tištěné a poezie na internetu. On poezii na internetu přímo vehementně odmítal. Časem ovšem jako vždy svůj názor mírně poopravil. Vím to, neboť v roce 2002 jsem měl tu čest jej pozvat s jeho pořadem Zelené peří na ojedinělý festival poezie do Rakovníka.
Jak čas běžel, měl jsem na něj dost mimořádné štěstí, že jsem jej nezřídka potkával v tramvajích mezi Újezdem a Andělem. Za těch pár stanic jsme vždy prohodili pár slov o dění v literatuře. Takové tramvajové Glosy mi budou chybět. Bohužel jsem si nic nezapisoval, takže dnes nemohu věrně přinést svoje svědectví. Nicméně jsme společně žehrali na slušnost a etiku nově nastupující generace mladých, se kterou jsme neměli oba příliš rozdílné zkušenosti. Určitě trpěl tím, že se stále více ocital ve světě bez diskuze, byť s názorovým střetem, ale slušně artikulované protikladné názory by se mohly konstruktivně časem sbližovat.
Není jistě tajemstvím, že naše malá neduživá česká literatura, ale nejvíce poezie, trpí určitou monotónností. Myslím si spolu s Miroslavem, jak jsme si to glosovali v oněch tramvajích, že je to důsledek určitých názorových vyloučení myšlení o poezii. Současná „vládnoucí“ kritická generace si myslí, že k ní okrajoví literáti či básníci vzhlíží. To je samozřejmě omyl způsobený značným zúžením poetického prostoru. Nicméně slušní lidé to umí vnímat stoicky, sice plni smutku, ale bez zbytečné nenávisti až za hrob.
Vždy jsem obdivoval na Miroslavovi, že byl pln optimismu. Recitoval vždy s takovou samozřejmostí, že posluchače nikdy ani nenapadlo, že by poezie nebyla jedním ze základů světa. Velký dík Miroslave.
