Ocitáme se v zásadní krizi myšlení, která je již téměř sto let ovlivněna rozvojem fyzikálních věd a měření, na jejichž podstatu si nemůžeme sáhnout a musíme věřit vykladačům výsledků. Chápu tu vzpouru praktiků proti teoretikům.
V upřímné polemické odpovědi pana Stejskala na moji kritiku jeho radostného postoje k izraelskému odmítnutí paktu o migraci zaznívá to, co jsem popsal v perexu. Všichni máme jistou osobní zkušenost. Pan Stejskal v trajektorii svého života vnímá například výslednou helsinskou dohodu (KBSE) z roku 1975 jen jako plácnutí do vody. Koupil si jedny západní noviny a tím to zhaslo. Ale já v té době vyrůstal na pražských Vinohradech a měl jsem postupně zcela jiné dojmy. V roce 1977 vznikla Charta 77, která se ve svém vstupním dokumentu odvolávala právě na helsinský proces. To je známá historická skutečnost, snad nepopiratelná. Bylo to tehdy plácnutí do vody, které postupně napomohlo Česku k demokratickému přerodu, v němž je hlavní devizou, že můžeme zcela bez obav vést polemiku s panem Stejskalem. Bydlel jsem v přímém sousedství protagonistů Charty, některé jsem osobně znal, ale chartu jsem nepodepsal, neboť jsem byl zatím jen do sebe zahleděný veselý teenager. Nicméně jsem si před rokem 1989 užil několik akcí Společnosti za veselejší současnost (Bára Štěpánová & spol.), jako například Běh třídou Politických vězňů. Omlouvám se za osobní vzpomínku, ale jen jsem chtěl ilustrovat, jak je složité považovat vlastní zkušenost za jedinou relevantní skutečnost. Na toto téma je mnoho filosofické literatury, která zatím nepřinesla uspokojivou odpověď na problémy spojené s hodnocením skutečnosti. Například Merleau-Ponty, M., Viditelné a neviditelné. Přel. M. Petříček. Praha, OIKOYMENH 2004 (2. opravené vydání).
Pan Stejskal se ptá, jak by mohl být pakt o migraci Izraeli užitečný. Obhajuje v dalším textu premisu bezpečné tuhé izolace, která mi trochu začíná připomínat jistý tuhý Husákovský režim. Každý izolacionismus v podstatě selhal. Spojené státy musely dvakrát vstoupit do světové války, ačkoliv ani jednou nechtěly. Koneckonců, jejich neúčast na světových událostech se příznačně podepsala na neudržení míru ve světě. Stejně tak Izrael, pokud si bláhově myslí, že tuhá izolace něco převratného přinese při řešení jeho problému s arabským živlem, pak se značně mýlí. Přes všechny mé sympatie vůči židovskému státu se nedomnívám, že jej nelze kritizovat.
Nevím, možná je dnes zeď mezi Izraelem a zbytkem světa to jediné současně možné řešení. Ale navzdory těmto opatřením jsou poslední útoky Hamasu bohužel úspěšnější než dříve. Kdyby chtěl být Netanjahu skutečným státníkem, jenž se zapíše do historie Izraele pozitivně, apk by zejména objížděl dokola evropské země, dokud by nezlomil stanovisko EU k podpoře Hamasu. Snaha o výlučný židovský stát je zcela škodlivá a v podstatě dokonce zcela vyloučená. Připomíná to dynastickou snahu o sňatky mezi vyvolenými, která jak známo vedla ke genové degeneraci. Nelze žít z takové historicky romantické až nebezpečné představy. Proto mám spíše dojem, že Netanjahu brzy padne a izraelská politika dostane jiný směr. Nebudu zde rozmělňovat téma o Trumpovy problematické postoje mezi Izraelem a Saudskou Arábiií. Přiznám se, že údajné sbližování těchto tří zemí v současné konstelaci připomíná časy tuhé studené války, kterou si rozumný člověk nemůže přát.
Izrael se ústy premiéra Netanjahua vyjádřil, že není sebemenší důvod participovat na něčem, co mu pakt o migraci negarantuje. Pan premiér stejně jako Trump, při svém výkladu postoje k paktu nikdy necitoval konkrétní část textu, který by byl sporný nebo nepřijatelný. Dva roky měli oba možnost se na dohadování podílet a rozhodně by uspěli, kdyby světu ukázali, v čem je pakt o vizi, jak migraci řešit chybný. Takovou politiku neargumentovaného postoje nelze přijmout. Myslím, že podobné politiky máme doma na očích dost, abychom se bránili nějakému konečnému řešení v politice podle postfaktického extremismu.
Paradoxní na celé věci je to, že jak Trump, Netanjahu nebo v našem prostředí Babiš, těží z podpory většiny. Plačtivě skuhrající většina, stěžující si na diskriminaci kdejaké menšiny, i když je u moci, se najednou ocitá na mezinárodní scéně v pozici menšiny. A v tom je veliký problém. Místo argumentace zvolila tato postfaktická pravice izolaci, protože efektivní argumentace na mezinárodní scéně není schopna. Podobně jako komunističtí aparátčíci se totiž vzdává ve velké míře nezávislých odborníků ve prospěch loyajálních odborníků. V tomto stavu se hodlá izolovat, pro „věčné“ udržení moci zdravého rozumu. To podle mne nemůže dnes dlouhodobě fungovat. Naštěstí. Snad budoucnost mou víru v demokracii potvrdí a nedozvíme se, že žádná neexistuje.
Pan Stejskal závěrem své polemiky vyvozuje, že zodpovědný Izrael, který prý jediný se kdy postaral o milióny migrantů, si poradí zcela sám, asi čím dál vyšší a pevnější zdí, přes niž nepřeletí ani rakety středního doletu. Beze zdí se s podobnými problémy musely vyrovnat a stále se ještě vyrovnávají po pravdě i slabé státy jako Libanon nebo Uganda či Keňa a další. (Netroufám si uvádět Turecko, se kterým dohodu o účinném zastavení vyjednala Merkelová, nikoli Trump, Netanjahu či Babiš se Zemanem. Nechci provokovat nějakými odbornými fakty před zdravým rozumem, který velí nenávidět Merkelovou za údajné rozpoutání migrantské krize.)
Neznám politickou scénu v Izraeli, abych mohl polemizovat o podstatě hloupě či moudře otevřené náruče jisté poslankyně Knesetu Rosinové. Nesleduji politiku strany Meretz. Však v budoucnu uvidíme, která politika uspěje lépe v řešení izraelských problémů. Já sice s panm Netanjahuem v jednom z aspektů jeho názorů a politiky nesouhlasím, ale jinak samozřejmě jeho demokraticky získané pozice a rozhodnutí zcela respektuji. Stejně jako mohu jakkoli nesouhlasit s výsledky voleb u nás přesto respektuji současné držitele demokraticky získaných pozic a úřadů. Falešně oslavovat je ovšem nehodlám. Nicméně i pan Stejskal má samozřejmě na zcela jiné či opačné stanovisko, než mám já. Spoléhám jenom na sílu vlastní argumentace, je-li nějaká. Byť zde mnozí mí odpůrci míní, že vůbec žádná, tak lépe asi ukáže čas. Pěkný den panu Stejskalovi.
