Komu přísluší výklad činu zaměřeného proti lidské přirozenosti? Dlužníci jsou nejtrestanější skupinou ve společnosti.
Evropská společnost, která se ráda nazývá křesťanskou, by měla mít obzvláštní pochopení pro sebeobětování. Postup samotného Ježíše Krista by se dal snadno z hlediska materialistických odpůrců vykládat jako sebevražda, i když tuto šanci marxisté plně nevyužili, mluvili o něm jako o fanatikovi, čímž mu zčásti sebeobětování přiznávali. Přiznávali mu subjektivní právo na pocit sebeobětování. Ježíš si ve svém postupu dával záležet, aby jeho sebevražedná – sebe obětovná mise na nikoho nedopadla. Jde vstříc osudu sám.
Každý, kdo studoval teologii, ví, že přímé původní prameny Ježíšových výroků se nedochovaly. Vědecko-kritická metoda však usuzuje, že v době po Ježíšově smrti tyto původní prameny existovaly, ale někdo se možná postaral, aby byly zničeny, neboť smrt Ježíšova byla také politickou vraždou. Tyto původní prameny jsou v odborné terminologii teologie nazývány „zdroj Q“.
V případě pana Janoty je jeho dopis na rozloučenou takovým „zdrojem Q-J“. Pokud někoho pohoršuje, že srovnávám pana Janotu s Ježíšem, pak jej nabádám, aby takovému dojmu klamně nepodléhal. Srovnávám jen stejnou situaci a postoj k jejich odkazu. Nicméně z určitého pohledu je v každém z nás kus Ježíše Krista, ale nebudeme to více komplikovat. Tenkrát v případě Ježíšově se prvotní křesťané postarali o dochování Ježíšových výroků pomocí ústního předání nebo formou kusých zápisků. V případě pana Janoty jednoznačně je snaha jeho zdroj Q-J likvidovat, ale paradoxně to zřejmě pomůže tomuto zdroji přežít, protože prestižní reakcí mnohých je postarat se, aby zdroj Q-J ihned nezmizel. V tomto ohledu cenzura zdejších adminů není opodstatněná, neboť text stejně koluje na internetu, tak jak si zřejmě autor přál. Z tohoto důvodu by se i admini mohli snadno obhájit vůči intervenci shora, nikoli shůry, to je odjinud.
Prvotní křesťané byli, díky Ježíšovu příkladu, sebevražednou sektou. Nepochybně to přispělo k jejich proslulosti, jejich odevzdanost a důstojné vzdorování moci bylo fascinující. Od té doby byly různé příklady osobností, jejichž politický dobový výklad byl leckdy zásadní. U nás jistě mistr Jan Hus, v jehož stínu ovšem značně zaniká stejný osud mistra Jeronýma. V ne tolik vzdálené současnosti existuje znepokojující případ Jana Palacha a také jeho několika zapomenutých následovníků. V dobové dokumentaci převažují výzvy, ať už v tom, proboha, nikdo nepokračuje. Pro soudobou společnost byla sebevražedná – sebe obětující série příliš obžalovávající. Obžalovávající společenskou lhostejnost, která je v tomto případě projevem pudu sebezáchovy i za cenu ztráty důstojnosti.
Ježíš Kristus snad nemohl mít dluhy způsobené vlastní vinou. Mnoho nepřátelských vykladačů jeho odkazu se ovšem stará i o takový pohled. Vytýká se mu, že slíbil svůj brzký návrat. Nejméně tři generace jeho následovníků skutečně čekalo na jeho fyzický reálný návrat. Často svůj život přizpůsobili této vizi a v pozemském životě nejednali racionálně. Šikovný právník by mohl na základě práva na odškodné vymáhat škodu, která vznikla nebo nevznikla? Zejména vymáhání odškodného ve fantastických výších tzv. penále či smluvní pokuty za způsobené škody, tedy teoretické hodnoty, které nikdy neexistovaly, jsou často základem drtivé většiny nekalých smluv. Tímto způsobem se obchází hrozba obvinění z lichvářských úroků.
Naše doba je nebývale drakonická. V mnoha ohledech je ovšem založena na zcela nemorálních i nezákonných skutečnostech. Stát v devadesátých letech zlikvidoval nemálo podnikatelů tím, že jim zaplatil práci pozdě nebo i vůbec. Z mnoha těchto případů vznikla již v té době tzv. druhotná platební neschopnost. Podle praxe státu se podobně začal chovat i soukromý sektor. Reakce státu je dosud nulová. Již ve starověku osvícení panovníci odpouštěli všeobecně dluhy, aby změnili neblahý poměr otroctví a loajality ve prospěch loajality, neboť svobodné nasazení ve prospěch státu je mnohem prospěšnější než to vynucené. Známo je reformní Periklovo tažení na toto téma v reakci na drastické vymáhací a zotročující praktiky jistého Drakóna ve starověkých Athénách. Skvělým způsobem tyto problémy popisuje Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla.
Dnes neexistuje možnost státu odpustit nějakým obecným způsobem dluhy. Ačkoliv se ví, že existuje druhotná platební neschopnost, že za mnohými dluhy je i uměle vyvolané konkurenční spiknutí, že z dlužníků se stávají extrémní běženci, protože ochrana jejich blízkých, kteří by jim chtěli pomáhat není žádná. Naopak, vpustíte-li do obydlí zadluženého člověka byť jen na návštěvu, riskujete střet s exekutory. Sice existuje institut promlčení, ten je ovšem zamlčován a nedodržován z důvodů přílišné volnosti exekučního aparátu. Přitom institucionální dlužníci – firmy mají možnost nevymahatelné pohledávky odepsat z daní, často tak jistě činí a je jistě zajímavou otázkou, nakolik je toto odepisování a vymáhání v souběhu či součinnosti. Všeobecná nenávist společnosti k individuálním dlužníkům je příčinou udržování stavu, kdy je „dlužní trest“ několikanásobně delší než trest za brutální zločiny. I za vraždu můžete dostat milost, za dluhy nikoli. Podobně jsou na tom další zásadní viníci neprosperity naší společnosti: nepřizpůsobiví, zneužívači dávek, socky všeho druhu, hloupí lidé, kteří si vybrali špatně placené profese, jako třeba knihovník apod. Ovšem, méně již profesionální podvodníci. Ti jsou často velebeni a voleni do ústavních funkcí.
Stíháním dlužníků, skutečných či domnělých, stíhání zneužívačů dávek, a podle komunistického návrhu očekávatelného stíhání příživníků, pomáhá dlouhodobě odhalovat jedinou příčinu našich ekonomických neúspěchů. Mnohokrát bylo vypočítáno, že se tito bezmocní obohacovači v malém nemohou měřit se zisky obohacovačů ve velkém. Zničit ty bezmocné a malé vyžírky je mnohem podstatnější než se ptát, proč máme evropské ceny a třetinové evropské platy.
Státní dlužní vyvrhel Řecko například jako jedno z mála plnilo 2% HDP rozpočtu na obranu v rámci NATO. Zjevně se mu to vyplatilo, tedy ne jemu, ale spíše Německu, které mu na to půjčilo z ušetřených - vydělaných peněz z nedostatečného plnění závazků vůči NATO. Řecko snad nepáchá sebevraždu podél našeho vidění, ale sebeobětování se ze svého hlediska nejspíš dopustilo.
Mezi sebevraždou a sebeobětováním je tenká hranice. Chápu, že se mnohým lidem nehodí a nelíbí možné obecné pozdvižení nad osudem pana Janoty. Jeho dopis na rozloučenou byl také dopisem filosofa. Jako takový by měl být spíše kulturním dědictvím, než dokumentem ve složce jednoho lidského zdroje, který se vymkl. Rozhodujeme o tom nyní, my všichni, zcela svobodně. Bez okupantů v zádech a bez vymahačských pistolí u hlavy.
