Nadšení pro tzv. konzervatismus se dostává do rozpačité, ale i fanatické fáze. Neumí popsat současný svět, neumí se v něm vyznat. Proto mluví o revoluci. Moudré uvažování vede k reformám. K evoluci, svobodě a prosperitě.
Konzervativní revoluce je doufejme nonsens nebo alespoň nadsázka. Po poslední světově ideologické revoluci (komunistické) propadla značná část lidstva zmatkům a násilí. Na piedestalu tehdejšího myšlení stála údajná „rovnost“, nejsvatější sen všech revolucionářů. Dodnes se mnoho lidí, a doufám, že ne nějaká fatální většina, domnívá, že rovnost je natolik univerzální, že ji lze použít na všechno v životě. Podobně jako předtím náboženství chtěla žít podle vzorů předaných božstvem. Život je ovšem složitější než univerzální lidské úradky. Rovnost je v určitých pohledech života nedosažitelná, ba dokonce škodlivá. Rovnost končí již u pohlavního výběru, kdy dostane vybraný partner před ostatními přednost a všichni ostatní ztrácejí rovnost pro potenciální partnerství. Někdy i jen dočasně, ale často trvale. Lidé se prostě míjí ve svých požadavcích s těmi, kdo jim je nedokáží ihned a jen letmo nahodile naplnit. Spravedlivou rovnost v tomto nahodilém a chaotickém procesu hledat nelze.
Nicméně se stále někteří domnívají, že lze univerzální kolektivní pravdy, které jsou vždy jen nějakou derivací rovnosti, vnutit ostatním. Kupodivu se tímto tématem stále ještě trvale špatně zabývají náboženské společnosti a církve. Využívají tíhnutí člověka k pospolitosti. Sám člověk, nevědom si své ceny, se cítí vržený a bezradný. A najednou je zde silná klika, která mu řekne: „dělej tohle s námi a budeš … (spasen, resp. odměněn)“. Konzervativní revoluce začala již před nějakými dvaceti lety nenápadně v církevní teologii. Po přelomu tisíciletí jsem i já při studiích zažil, že se v teologických úvahách postmoderní hledisko respektovalo, jako vědecká participativní metoda. Reakce duchovních byla ovšem rozhořčená. Proč by se mělo neustále kritizovat? Pro samou kritiku se již děje i to, že lidé nečtou a neznají Písmo svaté. Inu vznikla katechetická myšlenka tzv postkriticismu. Postkriticismus jako pojem měl naznačit, že s „neplodnou“ kritikou je nutno skončit (skončit s novotami podle Scrutona). Po roce 2005 zejména církev katolická zesílila tlak na výuku katechismu. Klerikální kruhy postupně zesilovaly úlohu velkého univerzálního příběhu. Lákadlem na tom všem byla a stále je teze, že středem vesmíru je člověk (z vůle Boží), který má naplnit svět, a hlavně mu vládnout. Tento pohled je lákavý hlavně pro muže, kteří zde čerpají sílu vzdorovat všude nekontrolovatelně běsnícímu feminismu. (Velmi pronikavě se lze dočíst v publikaci profesora teologie Jaroslava Vokouna – Postkritický proud v současné angloamerické teologii, 2009)
A přibývala zvolna další konzervativní mávátka a lákadla. Vlastenectví, národ, saturace sentimentálních pocitů zneuznání, jako tomu bylo kdysi v nacistickém Německu. Z konzervatismu se postupně stal soft neonacismus. Neonacismus se ostatně začal politicky prezentovat jako normální life stylová životní aktivita. Jistě si všichni pamatují i zde nekonečné ostré debaty o Romech, právním postoji k „migrantům“ apod. V té době jsme byli světovými hrdiny v otázce boje proti kvótám. Prosadili jsme si nepřerozdělování migrantů z jihu Evropy. Postupně i nejen naši „levicoví“ myslitelé pochopili, že postmoderní neutralita se vyčerpává. Produkuje málo nových vzletných „paradigmat“. (V tomto vyniká zejména publikace Michaela Hausera Cesty z postmodernismu, Filosofická reflexe doby přechodu, 2012)
Věda si myslela od devadesátých let minulého století, že jsme překonali rubikon platonické univerzality. Současně s tím vším jsme zabředli do elektronické simulace života. Nová virtuální realita, podobající se hře, vybudila nový masový dojem, že nepotřebujeme žádnou nemasmediální realitu, ani žádná fakta. Důležité jsou vlastenecké, patriotické, postoje ke společně budovanému panství států. Bohužel stále národních států. Náboženská subkultura vyvolala zpět ducha černobílého pudového chování. Součástí legend jsou rovněž různě podsunutá obvinění postmodernismu, jako to předvádí zdejší kolega v recenzi na publikaci Andreje Duhana: Konzervativní revoluce.
Tak třeba postmoderní chaos a krize identity:
Ano, žádná univerzální morálka postmoderny neexistuje. Určitou morálkou je podezření kritického individua, že společnost chce jednotlivce ujařmit a zglajchšaltovat, což se děje dnes a denně v každém byrokratickém systému. Naproti tomu, je zřejmě lepší morálka nějaké státně kované byrokracie? Postmoderna se nedívá jen jedním směrem a požaduje ad hoc šetření a prověření, popis a diskusi. Zkrátka svobodný diskurz o tématu. Nevidím na tom nic chaotického či krizoidentického. Vzpomeňme, jak se v nacistickém Německu bojovalo s relativizující vědou. Teorie relativity vadila i tehdejšímu kléru. I dnes je neutrální postmoderní individuální stanovisko třeba umlčet ve prospěch kolektivní sounáležitosti. Sice se navenek mluví o rovnováze, ale revoluce spočívá v tom, že vše, co se nehodí samozvaným protagonistům konzervatismu, (rozuměj: panstvu, vrchnosti, zasloužilcům, patriotům a vlastencům), je okamžitě a bez důkazů a odborné diskuse prohlášeno za deformaci a hrozbu či dokonce ohrožování kolektivní sounáležitosti. Duhanova kniha se již velice blíží spisku Mein Kampf.
Šokující vyjádření aktivistů, (rozuměj: anarchistů, neomarxistů, feministů a dalších všech chaotistů), že je nezajímá pravda, nezajímá popis reality, důležité je prý jak člověk subjektivně věc vidí. Nic takového samozřejmě postmoderní protagonisté ve vědecké obci netvrdí. Ale považ milý čtenáři sám. Prvotně se někdo cítí být třeba Kurdem a chtěl by třeba samostatný stát z kousků několika států a velmocí. Univerzalista spokojený s vládním řádem říká: žádné kurdství neexistuje, jen chaos a zmar. Když to ani moc nepřeženu, chce vlastně konzervativní revoluce svým převratem všem individuím říci, že je tu nějaký řád kolektivní sounáležitosti, který si uzurpují jisté vlastenecko - patriotické složky a nikdo se nemůže cítit bezpohlavně, nemůže chtít manželství muže s mužem, nemůže chtít nic, co nepovolí onen univerzálně pravdivý řád, který věda tak pracně stovky let kritizuje.
Hrozím se toho, že revoluce úplně zničí schopnost člověka kriticky se vyjadřovat ke světu. Stydím se za to, že v čele tohoto bláznivého pelotonu jede momentálně euroatlantická kultura. Naší povinností je naopak ochránit demokraticky projevy individuálního postmodernismu a v diskusi právním postupem a výchovou prostřednictvím vzdělání ovlivnit rovnovážnou, když ne spolupráci, tak alespoň koexistenci individualit a kolektivní sounáležitosti. Samozřejmě i čtení Duhana může být poučné a užitečné pokud se koná s moudrostí, rozvahou a kriticismem.
