Měl bych pro ně, a pro největšího odborníka na hříchy – Lubomíra Stejskala, naléhavou otázku. Když se muž bohužel s homosexuálními pocity miluje se ženou, ale myslí přitom na krásného kamaráda z vojny, je to hřích?
Onen se miluje se ženou ze společenských a prakticko plodných důvodů. Chce mít děti a nemít problémy ve společnosti. Ale nejde tomu zabránit, zejména v noci, za bdění se dokáže donutit „milovat“ ženu, se mu nezdá o manželce, ale ve snech ho navštěvuje spanilý kamarád z vojny.
On se drží Pavlovské rady, běž a nehřeš víc, ale nedokáže ovládnout své sny. Pak jde ke zpovědi a není si jist, zdali se snění stalo, zdali nejde jen o pocit. Copak by bylo možné, aby jej takto stvořil Bůh?? Bůh stvořil jednou provždy jen dokonalé věci a obrazy sama sebe.
Profesor Putna, mj. také teolog, se vyjádřil nedávno, že církve obecně dluží homosexuálům omluvu. Nevím, jaké zdůvodnění má on, ale já vidím možný výklad v tom, že v Božím království nebudeme mít možnost páchat tělesné hříchy, neboť tam budeme figurovat jako duše.
Jiná možnost je, že kvůli nutkavým – pudovým představám těla nelze skočit ze skály, protože sebevražda je také hřích. Homosexuálové jsou v pasti a ještě jsou nenáviděni od zcela čistých křesťanů, kteří mohou každou chvíli, a také házejí běžně neustále, kamenem na hříšníky.
Kamenování je barbarismus jen v islámu, v křesťanství se zdálo být překonáno celkovým pojetím teze Kristova Nového zákona. Například v podobenství o Marnotratném synu se někdejší starozákonní povinnost z pohledu a výkladu Ježíše proměnila dokonce v laskavé přijetí znovunalezeného syna.
Jak prosté, budou-li homosexuálové žít ve lži svých pocitů budeme konečně šťastni. Nerozvrácené rodiny budou vzkvétat a rozvodoví právníci nebudou mít co dělat. Mám dojem, že homosexualita je tady největší hřích. Nepíše se tu tak často proti obyčejným vrahům, zlodějům či těm, co berou Boží jméno na darmo.
Smutné na tom je mnohé. Homosexuálové jsou samozřejmě biologicky plodní, jen ne v soužití spolu. Ovšem to se týká i čím dál většího množství hetero párů, kteří se léčí i léta neúspěšně z neplodnosti. A byla to prvotní církev, která vedla od počátků křesťanství lid k lásce. Sice se dnes někteří domnívají, že instituce manželství není o lásce, ale o sloučení majetku a plození dětí. Mnozí to hříšně nenaplní, a přesto užívají plody sexuálního vztahu. A nesezdané páry? Nerozhodly se k životu na hříšné hromádce náhodou přes všechna právní rizika sami? Těžko se soudit se skálou, když se rozhodnu z ní skočit. Lze skutečně férově všechny tyto otázky jednoduše srovnávat? Nebo je život složitá procesní struktura, v níž vědomě i nevědomě hřešíme všichni, a teprve za stavů neplodné moudrosti dosahujeme jistých morálních výkonů?
Jako správný pacifista žádám pro LGBT+ milost, neslavní soudci. Drahý příklade nehříšnosti Lubomíre S., běž za vlastním životem a nepiš o LGBT+ více. Ano, jede o polemiku, ale nemůže v ní býti vítězů bez pochopení a tolerance. Pokud ona p. a t. někdo nemá, tak to prý není hřích, ale já jsem přesvědčen, že četná podobenství Ježíšova právě o této nevinné hříšnosti promlouvají.
