Momentálně se vede intenzivní spor mezi feministkami, které znásilnění s nějakým přívlastkem nebo bez něj je horší, lepší nebo snad spravedlivější. Každé znásilnění je jenom sprostý zločin a neexistuje pro něj omluva.
Odsuzuji všechny zločiny 7.10. letošního roku. Pro tyto činy neexistuje nějaká omluva nebo výmluva. Je, byl a vždycky bude, to čirý bezprávný teror. Světové mínění se ovšem neshoduje na tom, zdali mělo toto násilí příčinu, což neznamená, že by mělo oprávnění. Zkrátka, zdali se dalo 7.10. vyhnout například vstřícným mírovým jednáním, chytrou diskreditací Hamásu, získáváním palestinského veřejného mínění v neprospěch Hamásu.
Evropa, která se považuje za nejsofistikovanější, nejspravedlivější a nejsvobodnější společnost na světě stála také u zrodu nynějšího násilí. Jakkoli zapíraný kolonialismus, který v mysli nynějších konzervativců, jako by nikdy nebyl, byl také o znásilňování a jeho dlouholeté beztrestnosti na kolonializovaných územích, když se ho dopustil „bílý sáhib“. V Evropě se založil nutný exodus židovské komunity. Poválečné osvobození se sice věnovalo zločinům spáchaným na židech, ale mnohem méně jejich skutečné rehabilitaci ve všech evropských státech. V této atmosféře vznikl Izrael a dnes je entitou, která tu je a bude, protože někde má právo existovat každý. Stejně tak je zde entita palestinská, které i OSN přiznalo status existujícího pozorovatele, který ovšem nemá vlastní stát.
V tomto kontextu dnes iDnes vydalo dobrý komentář, což se nepovede vždy. Zmíněný článek, bohužel jen v sekci Premium, popisuje dva protivné tábory, údajnou pravici – prožidovskou a levici údajně propalestinskou. Naštěstí zmiňuje také rozumné názory např. francouzské ministryně pro genderovou rovnost Berangere Couillardové, která zdůraznila, že státní dotace pro lidskoprávní skupiny jsou podmíněny respektováním univerzálních hodnot. „Člověk si nevybírá, které násilí odsoudí podle národnosti nebo typu konfliktu.“ Obecně se pokládá otázka střízlivé části, podle mne mlčící většiny, veřejného mínění: Proč by si člověk měl vybírat jednu stranu?
Podle Hanny Assoulineové ze skupiny Bojovnice za mír, jež pořádá tichá shromáždění za mír bez vlajek a hesel, je třeba opustit rozšířenou tendencí mít zcela jednostranný postoj. „Jsme svědky smutné podívané na selektivní empatii a stavění zármutku a smrti jedné strany proti zármutku a smrti té druhé strany. Je to, jako bychom nebyli schopni ukázat jednotnou frontu lidskosti tváří v tvář všem těm hrůzám.“
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/izrael-hamas-palestina-pasmo-gazy-znasilneni-sexualni-nasili-zeny-feminismus-zenska-prava.A231207_130930_zahranicni_jhr?zdroj=otvirak
Místní proizraelský bloger Vodvářka však zatahuje své politické postoje za hranici univerzální lidské morálky. Nenazývá humanoidy (jakýmisi podlidmi) nejen teroristy ze 7.10., ale i současný celý Hamás a všechny Palestince bez ohledu na postoje jednotlivců a jejich reálnou situaci. Chtěl bych mu říci, že naopak Izrael možná zvítězí v této bitvě, ale prohraje v celkovém kontextu, bude-li se řídit jenom hněvem a odvetou. Rozhodně to není cesta z násilí k nějakému trvalejšímu míru. I pan Vodvářka by si měl připustit, že účel neposvětí prostředky existujícího židovského extrémismu. Věci nijak nepomohly výkřiky, že na Gazu je třeba shodit atomovku, což řekl člen současné izraelské vlády.
Extrémisté v řadách izraelské společnosti nepochybně jsou dnes a byli i dlouho, dlouho před 6.10.2023. Bohužel se tyto kruhy neštítí postojů, které velmi těsně sousedí s nacionálním socialismem. Snaha o židovský náboženský stát by měla být považována za zločin, protože vede nutně k represím „jinověrců“. Tedy ano, existují příčiny, které vedly až k eskalaci naprosto nelidského výbuch násilí. Tou hlavní byl nástup nesmiřitelných politiků a návrat k expanzivnímu Izraeli. Bohužel tento proces trvá velmi dlouho a začal již atentátem na Jicchaka Rabina po podpisu mírových dohod. Nevím, co bude říkat pan Vodvářka, až se na veřejnosti zjeví nějaký izraelský Breivik. Norská společnost si tehdy také konečně uvědomila, že není jen nevinná. Hra s pohrobky zastánců konečného řešení všeho druhu prostě takto končí vždy. V tom nás až nadměrně poučuje historie, ale zdá se zbytečně.
Nejde o to neustále volat po uznání pocitů jedné strany. Dnes jde prý dokonce i o to v jakém pořadí a časové posloupnosti se odsoudí to, které násilí. Proto jsem odsouzením násilí 7.10. začal i tento článek. Nicméně odsuzuji současně i Izrael. Nevede mírovou politiku. Není schopen sebereflexe v otázce vhodného či nevhodného řešení tzv. okupace Palestiny, kterou vytrvale popírá. Vlastně co bychom chtěli pro humanoidy, kteří jsou, slovy pana Vodvářky, svým chováním pod úrovní prasat, která zvěrstva ze 7.10. nepáchají. Vlastně z toho plyne, že takoví byli vždy všichni Palestinci. Tedy vysoká zeď mezi nimi a Izraelci je spravedlivé a jediné možné řešení. Naprosté desítky let trvající vymezované řízení palestinských možností rozvoje nelze uznat za okupaci, ale přátelskou normalizaci? Ano, Izrael toho v minulosti Palestincům mnoho neuznal a za to dnes sklízí také jen omezené uznání či neuznání. Nakonec podle sebe soudím druhé. Podle postojů k druhým vždy je jasně vidět, kam sahá morální hladina toho, kterého brouzdaliště. Tedy někteří Palestinci se zachovali 7.10. neoddiskutovatelně nelidsky. Ovšem mnozí izraelští extrémisté jsou dlouhodobě těsně druzí.
Lidskost se po Izraeli žádá právem, právě pro jeho zkušenost s nelidskostí. Mnohé Izraelce a jejich sympatizanty tak čeká velký úkol sebereflexe zpět směrem k humanismu.
