EU by nyní měla zdvořile odmítnout žádost USA o podporu jejich politiky na Blízkém východě. Jednak Trumpova éra končí. Druhak EU musí jít vlastní cestou. To nijak nevylučuje spojenectví, někdy je spojenectvím i nepodpora impéria.
Všem, kdo popírají imperialismus patří jednoduchá otázka: co jsou to zájmy a bezpečnost USA na Blízkém východě? Masivní přítomnost, ať je již zdůvodňována jakkoliv, je prostou přítomností a okupací. Odnáší mnohé lidské životy a rozhodně nepřináší tamnímu obyvatelstvu převratné štěstí.
Kvůli terorismu okupované země Afghánistán a Irák nejsou dodnes bezpečným místem. Tyto země nepřijaly vazalství na vnuceném způsobu demokracie nijak s nadšením. Přispěly k tomu různé přehmaty a zbytečné krvavé incidenty s obyvatelstvem, které je zmítáno loajalitou k místním a loajalitou k okupaci USA. Je to takový absurdní Tichý Don přenesený z Ruska na Blízký východ.
Irák se konečně odhodlal a požádal USA o delegaci, která by vyjednala stažení amerických vojsk ze země. Nyní uvidíme, jak funguje imperialismus v praxi. EU v tom nesmí spolu s NATO hrát satelitní roli. Já myslím, že se již USA dostatečně pomstily za „jedenácté září“. Nyní se mohou stáhnout na území dobrovolných spojenců, jako je Saudská Arábie, Izrael a krýt těmto spojencům záda. Proti tomu ani popel. Ale přítomnost v dalších zemích je demokraticky zcela neodůvodnitelná.
Je s podivem, že se od doby Vietnamu okupanti nepoučili. V Afghánistánu se obě supervelmoci přesvědčily, že dobýt zemi neznamená zlomit zemi a její nekonečný odpor. Stále to nechápou, že tudy cesta nevede. Jak můžeme my, státy střední Evropy, které si prožily okupační intervence ze strany SSSR, nechápat postoje v blízkovýchodních zemích?
Už předem vidím komentáře, že snad hájím zločinnost Íránských teroristů nebo snad oslavuji tamní režim. V žádném případě. Ale dopusťme se srovnání. Vehementní snaha prezidenta Trumpa vyřešit jaderné zbrojení Severní Koreje dopadlo žalostně až směšně. Rétorika je stejná. Vzdejte se jaderných zbraní, a my vám garantujeme prosperitu. Jak může někdo někomu něco slibovat v okamžiku, kdy s ním jednostranně vypoví smlouvu? Takto se smlouvami zacházel Hitler, byly pro něj cárem papíru. Stejně tak mezinárodní právo. Jak chcete přesvědčit nějakou zemi, aby přestala zbrojit, když jí zavraždíte vrcholného představitele? Írán je jistě šílená teokracie. Je třeba ji veřejně demaskovat. Dostat ji pod tlak veřejného mínění, ale napřed je třeba toto veřejné mínění vytvořit a upevnit na nějakých spolehlivých a dlouhodobě platných základech na bázi přijatelného konsensu zejména v otázce společného pojetí terorismu.
Bylo chybou, že se nekonal „norimberský proces“ s představiteli Islámského státu. Zřejmě by se přišlo na mnoho nepříjemných souvislostí. Možná by z celé věci Turecko i USA nevyšlo bez ztráty svatostní aureoly. Ale nastolila by se opět právně bezpečnostní jednota pojmů. Nakonec, bude-li pokračovat podivné spojenectví s Tureckem, které chce přijet dělat pořádek do Libye, o co pak Evropě jde? V Libyi by Turecko de facto válčilo proti Evropským zájmům. Musíme doufat, že se západ probere z letargie. I když se doba nápadně podobá váhavé a zbabělé době roku Mnichovského diktátu 1938. Včera na dvojce opakovali film o posledních letech Karla Čapka – Člověk proti zkáze. Tento pozoruhodný film byl natočen v roce podle 1989, uveden byl v prvním svobodném roce 1990. na palčivém vyznění filmu je poznat, že byl natočen s naprostou svobodou přístupu k tématu. Není ještě zatížen pravicovým extremismem, není již zatížen levicovým extremismem. Nicméně člověk prohrává tváří v tvář systému „davového“ šílenství. I Evropa by se měla umět poučit ze svých proher a nastolit pevně seriózní civilizační stanoviska. Nikdo není ani sám děd Vševěd, tím méně samotné Spojené státy, coby kolektivně manipulovaný dav ideologicky zpracovaných, avšak zmatených či bezradných, atomizovaných jedinců. I Spojené státy musí světu v mnohém naslouchat. Potřebujeme jednotu v OSN. Tam se musí vybojovat například i kritika teokratických států, coby obecný imperativ civilizovaného světa.
