Probírám občas fotografie z let, kdy moje maminka nosila brýle velké jako Naďa Urbánková. Byla to její srdcová zpěvačka. Sdílela a trávila její optimismus a někdy až nepochopitelnou naději uprostřed nevlídného světa.
Hudebně si na Naďu vzpomenou snad pamětníci mé generace. Blonďák s červenou bugatkou mě pronásledoval ve snech o mém osobním milostném rozvoji, protože jsem věděl, že blonďák nikdy nebudu a na červenou bugatku rozhodně nikdy v reálném socialismu nevydělám. Její nostalgický projev v písni Závidím mi zase připomněl, že na bugatkách až tak nezáleží, jako na schopnosti dívky naladit, dojmout a pobavit. Modří vědí své.
Podíval jsem se s účastnou úctou na dokument 13. komnata Nadi Urbánkové. Mohu jen doporučit. I když. Vyvolalo to opět mnoho úvah o právním postoji našeho státu k důvěřivým povahám. Náš právní řád umožňuje skoro masové popásání bílých koní. Celý právní řád a právní podmínky možné obrany proti šmejdům, uzurpátorů a tyranům u nás skomírá. Šmejdů ráj to na pohled.
Našemu právnímu soukolí se podařilo postupně glorifikovat lichvu, vyrábět dlužníky už z dětí. To všechno se nám vymstí. Nicméně je přístup Nadi Urbánkové k jejím tragickým obtížím v životě příkladný. Naštěstí byla obklopena lidmi, kteří ji také měli skutečně rádi a dokázali jí pomoci i v její beznadějné situaci. Dlužno říci, že tomu naštěstí uměla jít naproti.
Obdivuhodný lidský osud. Pro mne nezapomenutelná spolubydlící mé teenagerovské domácnosti. Měli jsme Nadi Urbánkové na vinylech možná o něco více než Zagorové či Hegerové. Tedy maminka. Já jsem už sahal spíše po Queenech nebo Pink Floydech. Každopádně se mi jaksi definitivně uzavírá živoucí kapitola éry Šimka a Grossmana. Patřím k té generaci, která si pamatuje většinu jejich povídek z Návštěvních dnů zpaměti. Podobně to o něco mladší mívají s dramaty kolem Járy Cimrmana.
Pozdravuj Naďo tam nahoře a shlížej na nás s vlídností. Vím o mnoha, kteří tě i za tvými zády měli rádi.
