Člověk přichází na svět bezmocný a bezmocný z něj odchází. Každému ovšem nelze pomoci. Svět je nespravedlivé místo. Člověk si proto obstaral sebeiluze a schopnost klamání navenek, aby přežil v evolučním boji.
Zdravý rozum je egoismus sám ve své nejčistší podobě. Egoismus je samozřejmě toxický. Opírá se o sebeiluzi, že jsme schopni každý sám vidět a osahat, či přivlastnit skutečnost. Nezřídka se to i daří. Jistá krátkodobost vášní, ale současně jejich spalující krása nám zatemní mozek a většinou musíme později řešit různé následky sebeiluze, že jsme v daném okamžiku realitě plně rozuměli. Nejstrašnější na vášni je, když nás plně ovládá. Vždycky totiž vede k extrémním důsledkům, které jen někdy a náhodou nevedou k tomu nejhoršímu.
Současně s touhou nám svět nadělil i odstup, dlouhodobé rozvažování, rozmýšlení, porovnávání, analýzu, neřkuli přímo i moudrost. Moudrost si je vědoma nezbytnosti vášní. Bez vášní bychom se možná ani nenarodili, neodvážili se vynalézat, nezkusili kacířsky obnažovat svět. Jedno bez druhého nemůže být, ale současně společně se vyskytuje bezkonfliktně jen velmi vzácně.
Když chce vášeň zvítězit nad moudrostí, má to snadné. Moudrost je buďto čistá, dětsky naivní nebo příliš demokraticky rytířská, nelikvidující, seniorsky přející milovanému mládí. Vášeň údajně nic nepotřebuje. Má své smysly a těla. Vše příručně připraveno, jen přijít a zase jít, wash & go.
Vášeň přináší velkou krásu i zisk, ale také velká zklamání. Vášeň se na chvilku opájí, že by snad dokázala vládnout sama. Je přeci motivující a soběstačná. Moudrost ovšem ví, že bez vášní svět padne do nicoty. Nírvána sama, brrr, to je úděsná představa.
Zdá se, že paradigma přežití by logicky mělo znít: nikdo nesmí vládnout absolutně. Přesto jsou v našem životě absolutní jevy, jejichž paradoxní nezbytnost a jednoznačnost je těžko oddiskutovatelná. V těchto dnech, kdy hovoříme opět o holokaustu, málokdo si dovolí nějakou vášnivou úvahu o demokratickém pojetí holokaustu. Najdou se okrajově takoví popírači holokaustu, ale stále ještě jejich argumentace nevede k obecnému souhlasu, obdivu či následování.
Že se holokaust stal, je nepopiratelná pravda. Možná můžeme nepřesně popisovat jeho strašlivé finesy, ale v podstatě jej náš popis vystihuje. Moudrost v případě demokratické polemiky o popisu nic nenamítá. Postmoderní myšlení vychází z předpokladu, že společnost má usilovat o koexistenci. Můžeme sice nějaké myšlenky označit za slučitelné či neslučitelné, ale ne za úplně vyloučitelné. Naproti tomu vášnivé pojetí, nezřídka usilující o moc, se na nějaká pravidla neohlíží. V prvním možném okamžiku uchopení moci klidně zakáže to, na čem jí bylo umožněno vyrůst.
My se dnes v Evropě chováme jako bezstarostná „Výmarská republika“. Opět chceme věřit, že vášnivě totalitní extrémní myšlení, které se vidí jako jedna pravda, nás nesežere zaživa? A opět jak už to svádivá vášeň umí, využívá klamů naplno. Nemůžeme se však donekonečna tvářit, že klamání je neškodné. Vášeň se momentálně snaží vyrobit dojem, že různá postmoderní hnutí jsou levicová, tajně extremistická, totalitní apod. Z poslední doby třeba obvinění pátera Piťhy, který prorokoval jakýsi heteroholokaust, jenž uspořádá hnutí LGBT+. Člověk by řekl, že je to podobná fantasmagorie, jako když byli někteří soudruzi ve Stalinském Rusku obviněni, že kopali tunel z Moskvy do Bombaje.
Z podstaty postmoderních myšlenek plyne kritičnost, která je vždy nutně pluralitní a nikdy neusiluje o moc. Pokud usiluje, pak nejde o postmoderní myšlení, které si takto jen moderně pojmenovalo moudrost. Postmoderna kritizuje sama sebe, čehož vášně nejsou schopny. Vášně si ze sebe nemohou tropit posměch, neboť by pozbyly sebeiluzivní smrtelné vážnosti.
Vášnivě prožívající své životní nespravedlnosti čekají svého Spasitele 007. Tomio, Miloš, Andrej, kdo z nich bude ten jeden nejpravější? Moudrost ví, že nedovede všechno zařídit, chová se jako škaredá ženská s neustálými námitkami. Kdo by o ni stál. Přitažlivost vášnivé milenky je nabíledni zdravého rozumu. Chápu sám velmi dobře, proč chceme věřit klamům, vášnivé milenky vůbec nemusí být v dalším životě nemoudré. Obojí je nám pro život zapotřebí. Jednoho rozumného dne však musíme zadržet vášně na uzdě. Když se něco skutečně začne jevit jako holokaust, bude to holokaust. Když někdo začne rozdělovat Evropu, jde mu nakonec jen o válku v Evropě. Vždycky, když se Evropa rozdělila, byla z toho dříve či později válka. Ve skutečnosti nechtějí válku ani vášnivci. Hned první den války jí všichni litují. Víme to, ale válka mnohokrát v historii začala. Přes varovné a relaistické či moudré hlasy.
Sám jsem zatím optimista, nicméně rozumím tzv. směšným intelektuálům kalibru Kundera nebo Rushdie, že se snaží varovat z titulu svého moudrého autoritativního postavení, které si u veřejnosti vydobyli. O světě rozhodují lhostejní. Jsou vždy mlčící většinou. Pokud se opět nechají vláčet svévolným režimem, hrát ruletu o přežití, je situace Evropy skutečně neřešitelná. Stále toho pro zachování a udržení Evropy můžeme mnoho udělat. S jednostrannou vášní pro klam ovšem nedokážeme nic. Musíme si nalít čistého vína. Holokaust byl zlo a je jím stále. Klam je zlo a je jím stále. Pluralitní postmoderna nemůže být z podstaty totalitním učením a samozřejmě totalitní není. Vášeň je totalitní vždy, protože si přivlastňuje nárok prožít a uzmout pro sebe. Je to lidské a musíme si umět včas sami nasadit uzdu.
