Zřejmě nedokážu téma zcela vyčerpat. Jsou to jen poznatky z pozorování situace na poli České jednopohlavní republiky. Všechny argumenty byly vyřčeny. Všechny akce byly provedeny a nikam to nevede.
Je to jako s kuřáky. Dokud se kuřák vnitřně zcela nezvratně nerozhodne, je ukončení kouření těžké až nemožné. Podobně dokud ženy neopustí vnitřně zapuštěnou adoraci mužů bez jejich opravdových zásluh, nic se v této oblasti nezmění. Výhody závislosti jsou slastné.
Ženy to v podstatě mají ve svých rukách. Zákony jsou nastaveny tak, aby se rovnoprávnost dala provozovat i vymáhat. Nerovnost v platech je zákonem zakázána, ale jsou tu dodatečné argumenty a hlavně zcela netransparentní situace platového utajení, nejasných pravidel hodnocení, kdy nelze se zaměstnavateli vést nějakou plodnou a věcnou diskuzi. Tím nechci říci, že jsem nikdy neviděl organizaci, kde by tato problematika dobře fungovala. Viděl, a v oněch firmách panovala pohoda a vzestupný trend.
Ženy mají na starosti výchovu dítěte, respektive ji na sebe častěji berou z různých objektivních sociálních důvodů. Mají rozhodně možnost formovat budoucí vztah svého syna k ženám. Ale proč se právě touto cestou nic nelepší? V převážné většině bohužel rodinné vztahy stagnují na rozdíl od vztahů na hromádce. V rodinách často nastane odcizení manželů, které pak vede přímou čarou k morálnímu ovládnutí domácnosti. To platí i pro rozpadlé vztahy na hromádce. Vychovávat dítě a formovat domácnost je často jediná moc, která je za celý život ženě svěřena. Ochladne-li pak vztah s manželem, veškerý citový život ženy se přenese na děti a synové často hrají roli nevyhlášeného partnera oné ženy. Ta potom svému synovi podstrojuje, vytváří dokonalý servis pro jeho rozvoj. Když se na obzoru objeví synova partnerka, často je syn varován: pokud ti neposkytne dostatečný servis, tak to není partnerka pro tebe. A na to tihle mamánci slyší. Mají ovšem velmi zkreslenou představu o tom, jaké jsou ženy a co chtějí. Taková situace je ve fungujících vztazích na hromádce většinou ojedinělá. Je to tedy zcela bezvýchodný bludný kruh. Matky, které by mohly doma vychovat feministy, vychovávají budoucího pašu nekňubu. Není ovšem žádná náhoda, že tyto obětující se matky jsou pak odchodem svých synů na konci sil a ocitnou se v citové prázdnotě. Ale toto utrpení je jim potvrzením správné tradiční cesty, kterou se věci šinou po staletí.
Jiné ženy adorují muže zase proto, že jim musí být nepřetržitě vděčné za to, že byly připuštěny k lizu. Neznám žádnou vysokou manažerku, která by současně měla feministickou rétoriku. Není divu, za dva měsíce by se jistě našel důvod její nepoužitelnosti. Třeba to, že otravuje týmovou spolupráci. Tyto ženy dosáhly snu druhé vlny světového feminismu, staly se muži, vyrovnaly se mužům nebo i předčily muže. Koneckonců, která žena stojí po takové proměně v muže, kdy tomu obětovala vše, aby ji nějaké další ženy následovaly a vytvářely jí konkurenci? Žádná nebo jen nemnohá.
Za vším je tedy jakási oběť. Jak píše například již v roce 1999 ve své eseji český feministický filosof Mirek Vodrážka, všechno začalo již Anežkou českou. Její postavení tehdy bylo v Evropě mimořádné. O sňatek s ní stáli vládcové z celé Evropy. Ona však k radosti katolické církve zvolila klášterní celibát. Obětování žen v české kotlině má prostě tradici. Takže se třeba zdůrazňuje tragická vražda Milady Horákové komunisty oproti nacistické vraždě skutečné feministické hvězdy světového významu Františky Plamínkové. Neslyším ale ani od feministek, že by Františku Plamínkovou vehementně propagovaly. Je to samozřejmě chyba. Feminismus nemá svou pozitivní mučednici. Feminismus je u nás vlastně bez vybojování intronizován podle amerického vzoru za přispění T.G.M. a jeho manželky a dcery Alice. Žádní zatčení, žádní padlí, a pokud, tak posléze snadno zatajeni.
České feministky jakoby ztratily dech z té masivní patriarchální resistence a současné z masivního proudu vlastního antifeminismu. Dnes již pomalu začínám mít obavu, že nás v ženských právech zanedlouho předběhne i Saudská Arábie. Bude to samozřejmě současně tím, že my se propadáme ve statistikách lidských práv čím dál hlouběji a našim politikům se daří svést vinu za neutěšenou sociální situaci a z ní vyplývající tekutý hněv na nepřizpůsobivé, zneužívače dávek, migranty a šáríju. Prvním krokem ke zlepšení je vždy odvaha přiznat si, jak špatně na tom jsme a o kolik parníků u veřejnosti prohráváme.
