Pokračuje bohulibý proces svobodného zkoumání historie a bude i nadále pokračovat. Likvidace Koněva je spravedlivým pokračováním likvidace smíchovského tanku č. 23 na nějž bychom málem, a někteří nejraději, zapomněli.
Odhalování zločinné české historie není bezbolestné. Připomeňme si, že vše po sametové revoluci začalo tím, že byly skartovány dokumenty o spravedlivé a společensky prospěšné činnosti našich vnitřních agentů zaměřených proti vnitřnímu nepříteli. O ochraně zahraničních agentů by v té době málokdo pochyboval, že má nějakou morální podstatu. Jakou podstatu měla však likvidace části živých dokumentů o zločinech komunismu? Byl to čin, který měl tyto zločiny zakrýt. Kdyby tomu bylo jinak, jistě by se naopak statečně komunisté pochlubili, jak zcela oprávněně stíhali a hlídali.
Hnedle po revoluci propukla rovněž diskuze o pověstném osvoboditelském tanku č. 23, který údajně vjel první až na Staroměstské náměstí. Lživá propaganda nebyla nakonec udržitelná a tank postupně zmizel v propadlišti dějin. Pěkně to může začít studovat spolu s dobovými hysterickými i historickými reakcemi každý od základů na wiki -> zde.
Přestali jsme také slavit 9. květen jako den československého vítězství. Naším samostatným dnem vítězství, který mají různé státy v různou dobu, se stal již 8. květen. Postupným odkrýváním historie se prokázaly a ukázaly mnohé důkazy o válečné vřavě, včetně českých zločinů při osvobozování území a odsunech bývalých spoluobčanů. Na obranu těchto zločinů nám náš rozporuplný prezident Beneš vystavil pardonovací dekret. Zatímco první postkomunistický prezident se za naše zločiny omluvil, další prezidenti v řadě již tak smířliví nebyli a naopak se stalo politickým kapitálem naše dekrety hájit a uhájit tak naše špinavé prádlo vůči Evropě.
Mnohá zahraniční historická literatura umožnila našim občanům seznámit se s fakty sovětsko německé spolupráce před druhou světovou válkou. Nejde jen o nechvalně známý pakt Molotov – Ribbentrop, ale také fakta o masakru v Katyni a různá hrůzná zavlečení našich občanů do sovětských gulagů. O bývalé ruské emigraci raději ani nemluvě. Ke všemu při podrobném zkoumání musí být pozornému čtenáři jasné, že již od přátelské spolupráce Německa s Leninem v závěru první světové války pravděpodobně vztahy pokračovaly v rovině hospodářské a vojenské po celé meziválečné období. Sovětský svaz nepochybně pomohl vyzbrojit v základech Německo, které mělo zbrojení zakázáno a obcházelo zákaz na sovětském teritoriu. Jak známo, Hitler slíbil mír západu i východu, aby pak napálil obě strany. Nakonec jeho komentář, že „smlouva je pouhý cár papíru“ je dosti výmluvná.
Abychom mohli docenit změny v historickém povědomí, musíme se občas vzdát ikon, na které jsme byli zvyklí. Však ono to přejde. Když jsme odsunuli sovětská vojska, hnedle se našla možnost spolupracovat s nynějším Ruskem v rovině mediální korupce. Jelikož jsme svobodná a demokratická země, je zde umožněno i pohrobkům sovětských legend veřejně protestovat a hystericky napadat objektivní pohyby v historickém myšlení. Naštěstí je však v současnosti pluralitní nutnost veřejného prověřování historických faktů prozatím zajištěna. Takže se zájemci o jednoho z účastníků osvobození, jímž byli i problematičtí vyděděnci ROA, tzv. Vlasovci, mohou například -> zde dozvědět, kde všude se vyskytují například hroby Vlasovců padlých za naši svobodu.
Války vyhrávají stateční řadoví a často neznámí vojáci. Velcí generálové mohou jistě přispět, ale až na výjimky mohl na jejich postu sedět kdokoli jiný a výsledek by byl nejspíš stejný. To je případ Koněva. V zásadě není příliš známa nějaká jeho geniální strategická a úspěšná taktická hra, aby po něm mohla být tradována či pojmenována. Byl jen jedním z vyvolených, kteří dokázali spolupracovat se Stalinem. Nemáme vlastně žádný citový důvod v Česku obdivovat Koněva. Vztyčení jeho sochy nám bylo de facto vnuceno v normalizační atmosféře po okupaci Československa v roce 1968. Odstranění sochy mne nechává chladným, protože to vůbec nevnímám jako neúctu k osvoboditelské armádě a v žádném případě to není namířeno proti Rusům nebo Ukrajincům. Celý akt je jen velmi pozdní reakcí na normalizační facku, kterou nám dali naši soudruzi. Vlastně vůbec nechápu, že strpíme v klidu komunistické plácání. Já se za sebe přiznám, že pevně doufám v další propad komunistických preferencí. Zlovolnost současného vedení komunistů, které se snaží v dnešní době hájit někdejší zločinný internacionalismus, jenž měl vyvážet revoluci do všech světových zemí, je zcela iracionální. Věřím, že se všem postupně rozsvítí, když se seznámí se všemi dostupnými fakty a názory všech vážených historiků.
Současné Rusko je také někde jinde. Jistě se tam najdou blázniví pohrobci sovětské éry, ale většina obyčejných Rusů zcela určitě nesdílí sovětské komunistické názory. Ti, co hájí skansen někdejší zapšklé mysli jsou většinou umanutí aktivisté, kteří byli a budou vždy skalně naladění a aktivní. Je jich hrstka. Ale hlavně, neznám ve svém okolí široko daleko nikoho, kdo by spojoval odstranění Koněva se zpochybněním spojenecké osvobozovací akce Rudé armády. Nemá tedy žádnou cenu nechat se do takových debat vůbec zatahovat. Nutnost studovat svobodně a individuálně historii si musíme uhájit i do budoucna proti komukoli. Jinak bychom snadno ztratili svou národní identitu, po které naši vlastenci údajně tolik touží, až by ji chtěli mít paradoxně v ruské režii.
