Není to tak dávno, co se společenství slušných lidí u nás rozhořčovalo nad jistým divadelním představením, ba dokonce neváhalo narušit fyzicky inkriminované divadelní představení. Jednalo se o křesťanský extremismus?
U nás máme to štěstí, že naše ústava ani trestní právo nezná pojem rouhání. Rouhání se může ovšem v trestním právu jevit jako projev nenávisti vůči jistým náboženským skupinám a mohlo by být teoreticky i správně potrestáno.
Místní bloger Burget ve svém posledním článku hromuje vůči liberálně pojaté kritice prezidenta Macrona a spřádá fantaskní představy až na úrovni evropského ohrožení jadernými zbraněmi Pákistánu a Francie, kterou pokládá rovnou za islámskou zemi. Mnoho jeho nejasných úvah neobjasňuje příliš podstatu věci, ale ani nezpřesňuje jeho klíčové názory. Zkrátka nechápu o co autorovi vlastně jde. Prezident Macron se postavil islamistickému střednímu východu a panu Burgetovi to nějak nestačí. Asi by chtěl mít spolu s dalšími antiislamisty monopol na kritiku islámu, která by vyvolala konečně ten kýžený střet civilizací. Mnoho našich antiislamistických, stejně jako antimigranstkých, žvanílků mává radikálními prapory a koketuje s válkou, která by v současné době nemohla mít žádného vítěze, neboť arzenály zbraní by nejspíš zničily celou planetu nebo ji učinily na milión let neobyvatelnou. Pro ně je potom liberální mírová kritika rudou muletou a trnem v oku.
Ve svém blogu Burget uvádí, že:
Prosadili si dokonce i do zákonů země nám velice blízké, do zákonů Rakouska, a dokonce to bylo potvrzeno i "Evropským soudem pro lidská práva", že "rouhání je trestné" /9/, rozumějme - rouhání proti Islámu.
Snažil jsem se jít po stopě toho rakouského trestného rouhání, které si údajně prosadili muslimové. Nic tomu nenapovídá. Spravedlivě musím říci, že to nedokážu vyvrátit. Můj kamarád právník se se mnou shoduje, že rakouský trestní zákoník je datován rokem 1974, kdy ještě muslimové neměli v Rakousku žádný významnější vliv. Kloníme se spíše k tomu, že se jedná o paragraf vyvolaný naopak katolickou církví v Rakousku. Není to úplně jedno, ale není to to nejdůležitější. Pokud si přečtete jako já odkaz uvedený u Burgeta pod číslem /9/, dozvíte se v článku, že Evropský soud pro lidská práva sice potvrdil rozsudek za rouhání proti aktivistce tvrdící, že Mohamed byl pedofil, ale současně konstatuje, že doporučuje tuto úpravu z trestního zákona vypustit. Evropské právo se naopak staví proti stíhání rouhání přesně ve stylu liberálního postoje prezidenta Macrona. Pokud ovšem má nějaká evropská země nějaké zákony odlišné od běžné evropské úpravy, evropský soud na to upozorní, podobně jako příslušná komise ústy komisařky Jourové kárá Polsko či Maďarsko za nevhodné právní úpravy. Nic víc se ze strany unie neděje.
Zmíněný rozsudek nad tvrzením aktivistky je stvrzen rovněž z hlediska jeho nevhodnosti, jelikož se jedná o záměrnou lež s úmyslem vyvolat nenávist vůči muslimům. Tvrzení, že byl Mohamed pedofil nelze dokázat, stejně tak nelze dokázat opak. Tato spekulace využívá toho, že dnes je pedofilie přísně definována. Nicméně na středním východě a dodnes v Indii i jinde v Asii se domlouvají sňatky a někdy jdou dětské nevěsty po rituálním sňatku do rodin manželů. Není však ničím nařízeno konzumovat toto manželství okamžitě sexuálně. Na druhé straně nevhodné přestoupení určitých hranic nikdo nehlídá a může k němu docházet. Není to žádná skvělá praxe. Dětské sňatky znají i dějiny evropských dynastií, podobně jako dětské korunovace. (Korunovace našeho Václava IV.) Také není žádnou výjimkou najít sňatky dívek v našich matrikách. V| některých případech dokonce ještě na konci devatenáctého století jsem našel nevěsty 13-ileté, jejichž věk byl pro svatební zápis zfalšován na 16. Mnozí by se možná podivovali třeba nad tím, že pedofilie je velmi spojená s feministickým hnutím. Právě po relativním osvobození ženy se v Evropě (a obzvlášť v Rakousku za působení psychoanalytika Freuda) začalo mluvit o tom, co se děje ve zdánlivě ctnostných a honosných rodinách ze strany otců směrem k nezletilým dcerám. Pedofilii jistě nelze hájit v prokázaných případech, ale také nelze dehonestovat neprokázané případy, zejména v tak vzdálené historii, jakou je éra Mohameda. Mohamed byl ve své době velkým pokrokářem. V oné době bylo zvykem zabíjet prvorozené dcery, dokud se nenarodil prvorozený syn. Toto například Mohamed zakázal. Zejména v počátku Mohamedova působení lze najít mnohé dobré a lidské reformy. V pozdějším období začalo jít o moc a nikdo již dnes nemůže s jistotou prokázat, jak vše kolem Mohameda skutečně proběhlo. Samé základy Korány jsou postaveny na ústním podání pamětníků, kteří měli zejména po smrti Mohameda již vlastní nové politické zájmy.
Podle dnešních zákonů v Evropě se jeví domluvené a rituálně realizované sňatky jako pedofilie. Nemusí to tak být. Manželství může být sexuálně konzumováno až ve vhodnou dobu. Jak to bylo u Mohamedů tehdy doma již dnes nikdo neprokáže. Pokud něco nevím s prokázanou jistotu a dotýká-li se to náboženského cítění, pak skutečně je rozsudek nad takovým chováním správný, ovšem spíše z důvodu podněcování nenávisti než z důvodu rouhání. Současný liberální postup v diskuzi o těchto tématech chce korektně respektovat fakta a nevynášet provokativní soudy jen kvůli emocím přívrženců či odpůrců. Přesně o to jde i prezidentovi Macronovi a mne velmi mrzí, že to skalní antiislamisté nechápou a torpédují tyto snahy dalšími spekulacemi, které mají nenávist udržet. V jistém smyslu se tím současní antiislamisté pomalu přesunují do spojeneckého svazku s islamisty, protože reagují přesně tak, jakou odezvu si přejí provokatéři a teroristé svými činy vyvolat. Sázejí na to, že hloupý a nadutý křesťan místo mozku použije šťávy pudové pomsty a emocionálně se zhroutí a stane se z něj vystrašená apokalyptická oběť. Také se antiislamisté obhajují strachem či obavami o osud bílé barvy nebo křesťanské víry. Sekularismus je tedy společným nepřítelem islamistů i jejich odpůrců, protože oba tyto extrémní trendy chtějí získat monopol kontroly nad lidskou duší.
Sekularismus zafungoval celkem správně v případě experimentálního divadla v Brně, kde se obrazně autoři bolestné hry o osudech perzekuovaných muslimů v Bosně a Hercegovině dopracovali až k metaforickému poselství, že muslimské ženy znásilňuje sám Kristus. Místo metafory, tedy obrazného vyjádření určité zkušenosti to vzali někteří doslova, stejně jako islamisté výhodné útržky Koránu. Měli bychom se z toho poučit a být kulturnější, chytřejší a kreativnější a nabídnout třeba i křesťanskou víru ve spektru milosti, laskavosti a citlivosti. Sekularismus v tom vlastně pomáhá, protože předem ruší možnost míchání politiky a náboženství. Proto potřebujeme liberalismus, aby nám to neustále připomínal.
