Stará paradigmata bychom měli uložit k ledu a nepokračovat v týrání lidstva pokryteckými idejemi a teoriemi. Oproti vyvolenosti je nutno se zaměřit výhradně na občanský systém akceptace každého jedince.
Podobně jako selhal multikulturalismus, tak je třeba veřejně uznat, že selhala abrahámovská náboženství (židovství, křesťanství a islám). Jako jedno z posledních světových náboženských hnutí inspirovaných abrahámo-vinami selhalo celkem nedávno jasně hnutí neokalvinistů, tzv. bolševici. Všechna tato učení mají jedno společné. Totální boj vyvolených proti nedostatečnému zbytku světa. Věřím, tedy jsem tvůj pán, dokud nedokážeš, že věříš stejně nebo více.
Základním problémem prvotních idejí všech čtyř náboženství je nerespektování individuality člověka. Sice se v základu oněch „monoteismů“ překládá jediný Bůh jako láska, ale praxe církví mají k tomuto základu daleko. Zvábila je politická síla v boji o kus zlatého telete. K tomu si stanovili církevní hierarchie, které kmenovým způsobem hraničícím s postupy mafie drží pevně moc navzdory jakékoli argumentaci či důkazům.
Věřící pevně argumentují svatými texty, které mají tisíciletou, ale i často zcela pochybnou hodnotu. Žárlivý Bůh nemá nic jiného na práci než neustále prověřovat prostřednictvím svých zástupců na zemi pravověrnost svých oveček. Bůh nařídí hned na začátku na zkoušku Abrahamovi, aby zabil – obětoval svého syna. Sice smrtící úder, který sám přikázal, Bůh zastaví, ale pachuť zůstává. Přes všechny snahy reformací a denominací se nepodařilo zakotvit prostřednictvím výlučných (exkluzivních) náboženství kýženou lásku k bližnímu, která se slibuje nakonec již jen až na onom světě, protože současné sliby kazatelů se prostě nevyplnily a nevyplní.
Jediným náboženstvím, které odolává panství vyvolených vůči nevyvoleným, zůstává budhismus. I ten má ovšem bohužel již leckde v Asii tuhou církevní hierarchii i závazné náboženské texty, ale naštěstí ve své mainstreamové světové volné neorganizované podobě zůstává jediným neútočným konceptem soužití lidí ve světě.
V průběhu času se ale nedá na nic s konečnou platností spoléhat. Možná je spolehnutí jen na selhávání člověka, který stojí za korupcí všeho druhu a zbavil tak všech nadějí postupně gnosticismus, kacířství i vědu. Všude se nechali nějak podplatit či motivovat, aby hlásali protagonisté pokrokových hnutí zanedlouho staré restaurační myšlenky. Vydíratelní jsme již díky svým rodinám, které milujeme a nechceme jim nechat ubližovat. Jisté studie po druhé světové válce objasnily, že mučící techniky vyvinuté vůči člověku jsou tak účinné, že jim odolávají jen výjimeční jednotlivci, a možná ani ti ne, nejspíš budou jen za vším hrdinstvím jen legendy, aby bylo možné poslat agenty opět do boje.
Nepřestávám obdivovat Karla Čapka. Ten zejména ve své hře Ze života hmyzu vystavil nelichotivé zrcadlo svatým válkám za de facto jakousi hovniválskou kuličku. Žádné svaté nároky na území neexistují. Jsou to jen účelové fráze. Přes všechna území Země se přehnaly hordy nových a nových hladových barbarů. Tam a sem. Přitom vždy v mezidobí existovaly úspěšné mnohonárodní říše, v nichž se v mírovém období pěstovalo soužití, motivace, začlenění do společnosti i armády, prostě asimilace všeho druhu.
Mnohá území jsou ukázkou soužití i dnes. Velká Británie stále spojuje ve svém království Skotsko a dokonce i Severní Irsko. I Španělsko nějak drží zatím pohromadě s Katalánskem. Jinde se to díky bídě nebo hlouposti naprosto nedaří. Jsou to bezohledné často jen krátkodobé ba dokonce i jen osobní zájmy, které naprosto rozbíjí jednotu území a soužití obyvatel.
I u nás má politika pěkně nakročeno. Vedeme momentálně zase účelový spor o volební právo občanů Česka. Podmínkou je samozřejmě nutné určit spolehlivě a jednoznačně, kdo je oprávněným voličem. Diskuse se ovšem zvrhává v obviňování dvou stran, které se jenom nechtějí dohodnout na ničem, protože jejich iracionální antagonismy mají zcela osobní povahu. Tak jedni tvrdí, že ti druzí chtějí zabránit volebním možnostem občanů žijících momentálně v zahraničí. Bohužel při tom zamlčují, že tam současně jedni nakladli nové rozšíření palety zahraničních voličů. Navrhují prohloubit historické možnosti přistoupení k občanství a rozšířit tak paletu voličů o zjevně špatně identifikovatelné a nekontrolovatelné množství „nakloněných“ voličů. Prostě patová situace jako vyšitá. Přitom jde o otázku, na které by se mělo stavět jakési České paradigma napříč politickými stranami. Protože jakou cenu má nynější rozhodnutí, které následující reprezentace bude revokovat? Stejné je to s úsporami nebo s válkou.
Z politiky by měli být červenou kartou (měsíc neúčasti ve veřejných diskuzích) vyloučeni všichni, kdo zneužíjí nevěcný osobní argument. Toho se bojí ovšem všichni politici jako čert kříže. (Však oni by si nezávislou radu udělující červené karty převolili k obrazu svému.) Proboha zavedení přísné politické kultury! Jaká hrůza. To by politika jinak fungovala. Například by nebyla prvotní stranická disciplína, ale logika té, které věci nebo situace. Pak by ji mohli dělat i slušní lidé. Do doby, než se toto podaří budou žít slušní politici jen v undergroundu.
