Určitě je znáte. Přilepené k telefonu a neustále na něm něco dělají. Ať už jsou to naše děti, kterým jsme nakoupili mobily a tablety, abychom si za těžký peníz koupili „chvíli klidu“, či úplně cizí děti, puberťáci.
Potkáváme je v podstatě kdekoliv. Rozčilujeme se, že nezdraví, vráží do nás na ulici, nepustí starou paní sednout v autobuse. A co je příčinou? Moderní je říkat, že komunikují. Ano, píší si s kamarády, hrají hry, vyznávají si lásku, prostě všechno, co jsme dělali my naživo. Jsou prostě online a navíc in. Neberme jim to ale, kdybychom my měli za našeho dětství mobily, nebyli bychom jiní. A nakonec z toho vyrostou.
Horší ale je, že tento nešvar se rozšířil i mezi generaci o poznání starší. Tady už to není nevinná hra, kterou přejdete mávnutím ruky. Tady už vás svým chováním, nebo spíš nevychováním obtěžují. Stává se to čím dál tím častěji - na poradách a jednáních, při obědě, v divadle, prostě všude. Setkal jsem se i s tím, kdy manažeři na jednání telefonují, pod stolem píšou esemesky či příspěvky na Facebook. A ukázkou nevychovanosti pak je, když vám během oběda, mezi sousty, strkají mobil nebo tablet, přímo pod nos, abyste se podíval, na tohle či tamto. Vyjadřují tím naprostou neúctu k protistraně a k celému aktu jednání.
A že to není jen nešvar manažerů firem, vidíme, když občas kameraman při jednání parlamentu, zamíří kameru do poslaneckých lavic. Zjistíte, že naši volení zástupci nemají k náctiletým s telefonem v ruce ani moc daleko.
Zkusme proto při jednáních a oficiálních setkáních nechat mobilní zařízení v kapse a vypnutá, a pokud přeci jen potřebujeme „komunikovat“, řiďme se společenskými pravidly pana Gutha-Jarkovského a odejděme a nerušme ostatní.
