Zhruba před měsícem vyšel v magazínu MF Dnes článek, v němž skupina češtinářů a nejrůznějších odborníků s povzdechem kroutila hlavou nad chabou znalostí rodného jazyka dnešních žáků. Pojďme se proto podívat, kde může být chyba.
Možná jste zmiňovaný článek také četli. Pokud ne, rád jej trochu přiblížím.
Autor Jan Malinda vychází z osobních zkušeností dlouholetých češtinářů a bilancování to není zrovna radostné. Dozvídáme se například, že více než polovina maturantů není schopná dát do kupy text o 250 slovech, který by měl hlavu a patu (přesto většina z nich zkoušku podle všeho nakonec udělá), nebo že kromě písemného projevu vcelku logicky upadá také projev ústní. Mimoto se u studentů snižuje slovní zásoba a schopnost porozumět textu.
Když to zestručním: dnešní žáci základních a středních škol nakládají s češtinou jak prasata se stříbrnými lžičkami.
Opravdu je to ale jejich chyba? Nejsou náhodou jen odrazem doby?
Vždyť dnešní společnost na pravopisná a gramatická pravidla z vysoka kašle. Stávají se pro nás jen ztrátou času, nezasluhující pozornost a úsilí nutné k jejich ovládnutí. Mrvíme jazyk, kde se dá. Od médií přes literaturu až po nejrůznější reklamní sdělení.
Je vcelku logické, že ani děti nejsou vůči tomuto jevu imunní. Stačí se podívat na současné filmové pohádky (ať už české nebo zahraniční), které se nějakými jazykovými normami nebo slovní zásobou příliš nezaobírají. Důležité je naopak, aby obsah sdělení pochopil i ten nejhloupější divák (potencionální kupující), čemuž je samozřejmě nutné přizpůsobit zvolený jazyk.
Také literatura se v posledních letech stala čistě prodejním zbožím. Básnické sbírky českých klasiků vycházejí maximálně ve stovkových nákladech, protože je nikdo nekupuje, schopné porevoluční autory abyste pohledali. Když už je najdete, v rámci zachování autentičnosti postav a děje stejně mnohdy používají hovorovou a obecnou češtinou (viz Emil Hakl).
A internet, kde dnešní děti čerpají většinu informací a novinek? To je kapitola sama pro sebe…
Pokud tedy děti mimo školu aktivně samy nevyhledávají texty a média, jež by mohly mít pozitivní vliv na jejich jazykové schopnosti (takové dítě bych chtěl vidět…), jen stěží mohou oplývat bohatou slovní zásobou a znalostí spisovné češtiny.
Školství zhoršující se situaci rozhodně nezachrání. Navíc bych řekl, že se o to nikdy nepokoušelo a ani nehodlá pokoušet. Vždyť stále slyšíme jenom slova o internacionalizaci studia a podpoře výuky cizích jazyků. Na češtinu, za kterou generace před námi tvrdě bojovaly a pečovaly o ni láskyplně s naprostou samozřejmostí, zapomínáme. Dobrovolně se jí vzdáváme.
Milí češtináři, bolí to, já vím. Dostat u maturity text, začínají větou „rozhodla jsem se jed se svým 18-ti letým bráchou na výlet do Moravského sklípku“, sám nevím, jestli bych se rozbrečel, nebo dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu.
Každopádně realita je nekompromisní – dnešní online generace, vyrůstající ve sjednocené Evropě pod patronátem EU, považují češtinu, až na pár světlých výjimek, za přežitek a nevěnují jí nadbytečnou pozornost.
Proč taky, že jo? Nikdo je k tomu nenutí. Masa lidí, která pořádně neovládá ani jeden jazyk, je přeci jen mnohem snáze manipulovatelná a ochotná udělat, co budeme chtít, protože nám stejně nebude rozumět.
