Londýnské zápisky: Veverka Verča

Jsem šťastný jako blecha, neboť jsem si splnil dětský sen. Uprostřed Londýna. A navíc úplnou náhodou.

Kdysi dávno, kdy jsem byl ještě uhrovitý mládenec školou povinný, se na naší zahradě usadila veverka. Drobná a rezavá s huňatým ocasem. Velmi plachá. Dostala od nás jméno Verča. Už ani nevím proč.

Chtěli jsme, aby se Verči u nás líbilo a aby z nás neměla strach, a tak jsme jí s prvním sněhem začali krmit vlašskými ořechy z loňského roku. Naše taktika fungovala. Na jaře Verča ztratila i poslední zbytky ostychu a pro ořechy si chodila do naší bezprostřední blízkosti. Dokonce si vlašáky vyzvedávala na parapetu okna, kde jsme jí je nechávali před odchodem do školy nebo do práce. 

Získali jsme Verčinu důvěru. Proto jsem doufal, že jí co nevidět budeme ořechy předávat přímo z rukou. Nedočkal jsem se však. Verča jednoho jarního dne zničehonic zmizela. Jako by se po ní slehla zem. Už nikdy se u nás neobjevila.

Londýn, 2017

Muselo uběhnout iks let, než jsem znovu narazil na veverku, jíž lidská přítomnost nevadí. Stalo se tak v londýnském St. James’s Parku, kde se to veverkami doslova hemžilo. Vzal jsem si do prstů dva malé kameny a zkoušel, jestli některou z nich na tuto falešnou odměnu přilákám.

Nepřilákal.

S nepořízenou jsem se odebíral k odchodu, když v tom ke mně přistoupila „holubí žena“ odvedle a se soucitným úsměvem mi do ruky vrazila dva buráky. Sotva jsem stihl poděkovat, byla už zase u svých opeřenců.

Vyzkoušel jsem své štěstí napodruhé a… nebudu dlouho napínat – uspěl jsem. Uchopil jsem burák tak, aby byl vidět, a na univerzální zvířecí volání „nááá čičiči“ upoutal pozornost veverky, která hopsala okolo. Říkejme jí pracovně Beth, ať je to takové osobnější.

Tato Beth opatrně doskákala ke mně, vyskočila na lavičku, aby zanalyzovala situaci, a upřeně se podívala na můj burák. Doslova jej hypnotizovala. Byl jsem z jejího pohledu nervózní asi jako nepolíbený panic v přítomnosti nahé ženy a napjatě čekal, co se bude dít. Naštěstí Beth vše zvládla bez mé pomoci.

Natáhla své pružné veverčí tělo a po dlouhém zadívání se do mých vystrašených očí mi vyškubla burák z prstů. Poté vmžiku utekla na strom, kde jej spořádala. Vypadala spokojeně. A já ještě víc. Je fajn plnit si sny.