Už je to měsíc, co jsem překročil hranice, ukončil své polské dobrodružství a navrátil se zpátky domů. Přestože zážitků z cest mám přehršel, jeden příběh se vymyká. A o tom vám v krátkosti povím…
Ačkoli je Polsko i dnes pro řadu lidí atraktivní asi jako rumunský týden v Lidlu, záměr procestovat jej jsem nosil v hlavě už delší dobu. Přeci jen, když vyrůstáte v městě, které sousedí přímo s polskými hranicemi, a přitom jste byli nejdál v Opoli, cítíte se tak trochu jako ignorant. To nic každopádně nemění na faktu, že Polsko mám rád.
Jako dítě pamatuji doby, kdy stovky Čechů stávaly víkend co víkend na hraničních přechodech, aby následně na polských tržnicích nakoupily zboží, jež nebylo v Česku k mání. Tato etapa česko-polských vztahů je už sice minulostí, snaha a touha splnit vše, na co jen zákazník pomyslí, nicméně Polákům zůstaly.
S nefalšovanou polskou ochotou jsme se setkávali po celou dobu našeho devítidenního výletu. Oprava porouchaného auta v centru Varšavy během několika hodin? Jo, to půjde. Dobrovolná pomoc při hledání parkoviště od vojáka střežícího jakýsi úřad? Pro něj (řekl bych) skoro samozřejmost. A pokračovat bych mohl ještě hodně dlouho…
Zjednodušeně řečeno, v Polsku brzy získáte dojem, že nic není problém, že vše se dá sehnat, udělat, vyřešit.
Navzdory spokojenosti jsme se ale přeci jen rozhodli ještě pro malý test. Při zajišťování ubytování v přímořském Gdaňsku jsme kromě standardních dvou parkovacích míst do poznámek dopsali, že nutně potřebujeme také květiny na hotelových pokojích.
Sázeli a dohadovali jsme se, jak to dopadne, mnohokrát. Moc jsme nevěřili ve splnění našeho požadavku, zvlášť když jsme měli co do činění pouze o malým penzionem. Přesto květiny na obou pokojích byly! Že se místo vázy nacházely v půllitru od piva, to už je zkrátka Polsko, kde má vše řešení a kde se hledají způsoby, ne výmluvy.
