Cíl zklamal - Cesta je Cíl 1.

Muj pes White, asi nejvíc smutný :o)

Srpen 2007, práce pořád moc, plán cestovat sám na sever se začíná ztráce v nedohlednu.
Tak nějak to bývá vždycky, velký voči na začátku a pak? Jako vždycky, makej, zařezávej vydělávej. Ještě tohle, ještě taky tady musíš a je to. Plány jsou v hajzlu, ty si v hajzlu a okolí vlastně taky.
Jsi naštvanej, prudíš a kolikrát ani nevíš proč.... To je běžný můj standard.
Letos fakt ne. Kašlu na všechno.

Nebudu už dělat jen vola. Chci žít a chci žít taky po svým. Jsem slušnej chlap, celej rok makám, sháním prachy, platím účty. Splácím barák, co jsem postavil a díky rozvodu, platím znovu. Daně, dneska už je jedno komu.
Je to tu. Ráno, sbaleno, motorka natočená. Pár posledních, trochu přeci jenom, provinilých (nejsem zas takovej hrdina jak zjišťuju) pohledů. Děti, naštěstí už ve svých víc než 20ti nepláčou. Těhotná přítelkyně jo, ale to je život.
Jednička a start první nudný etapy. Družec - Rostock. Pár zastávek na kafe a doutník, dálnice všude stejná, ale směr je jasný. Nord Cap, nejsevernější místo Evropy asi 3000 km před sebou někudy, no vlastně ještě pořádně nevím kudy.
Příprava na cestu? Silniční mapa, kterou jsem si dvakrát prohlíd a průvodce po Norsku, kterýho jsem dal přítelkyni, když jsme spolu začali, tu jsem ani do dnešního dne, kromě obrázků neviděl.
Konečně Rostock po XX hodinách nudy, kafe, doutníků a snění.
Ha ha První úspěch. Zpoždění mám 15 minut, trajekt je fuč. Další jede za 5 hodin, ale dobrá zpráva je to ten, co jede dýl. Přespím na palubě, mám tedy postaráno i o první nocleh :o)

Pokračování :o)