Mám dovolenou

Myslíte, že je dovolená zdrojem úlevy, zábavy, relaxu a odpočinku? Omyl vážení. Ve svém prvním literárním pokusu Vás zkusím přesvědčit o opaku. Hezky se bavte a článek si užijte plnými doušky. 

To bylo loni v prosinci, když se rok s rokem sešel a opět přišla zima. S ní přišli vánoce a s nimi, jak už každoročně bývá ve výrobních podnicích zvykem, vánoční dovolená. Pro mne důvod k střednětěžké nervozitě.

To proto, že pro mne je představa skoro tří týdnů strávených doma naprosto nepředstavitelná. Jak se i letos ukázalo, poslední týden tradičně nemám žádný plán, nápad a ani sebemenší podnět od mé jinak skvěle fungující intuice, jak tuto hromadu volného času vymodelovat do zážitků, kterými bych pak mohl bavit své známé ze zakouřených podniků ještě alespoň sto let a jednu zimu. Na místo toho chodím doma po obýváku jako vězeň před popravou a  kupříkladu mé jinak oblíbené procházky po okolí naší vesnice mě rozčilují už ve stádiu nápadu. Vždyť na té naší návsi znám už úplně každý kámen a vážený pan starosta ještě neudělal nic proto, aby na tom něco změnil a mohl mne tak při další procházce něčím zaujmout. Neboli připravit mi nový zážitek.

Mohl bych se sice věnovat rodinému domu, který si společně s manželkou stavíme, ale tato stavba je momentálně v takovém stadiu, že si na ní takříkajíc nevyměním ani prasklou dlaždičku. Za prvé proto, že do dlaždičkování máme ještě tuze daleko, za druhé proto, že jsem v životě k tomuto nadmíru pečlivému řemeslu ani nepřičichl a zatřetí proto, že momentálně je naše stavba v rukou povolaných řemeslníků, kteří se s tím perou jak mohou. Nebo spíš, jak se jim chce. Tento fakt sám o sobě mé pohodě nepřidá ani deko a je tak dalším kamenem na hrobeček mé klidně strávené dovolené.

Jediným vzrušením je mi krátkodobě hlídání tříleté neteře, které spočívá v tom, že já se válím na gauči a neteř si hraje se vším co jí přijde pod ruku. Nevadí mi to. Usměrnuji jen výběr předmětů tak, aby na mne pak moje sestra, učitelka, neječela v hysterickém záchvatu, že jsem měl pouze pohlídat dítko a né tomuto dítku povolit rozkrámování veškrého kuhyňského náčiní. Sestra asi neví, jak je náročné hraní si na zámeckou kuchyni, kde se vaří čtyřchodové menu pro 300 hostů.

Když potom předám neteř zpátky mamince, jsou obě šťastné jako blechy. Moje sestra je šťasná, že po šichtě mezi rozjívenými školáky nemusí ještě doma přeskládávat chalupu a malá Jaruška, neteř, je spokojená, že už jí nikdo nebude odbývat na její všudybýlkovské otázky odpovědí, ať si to vygoogluje.

Jenže všem slastem je jednou konec a tak se musím vzdát tohoto nadmíru nadaného děťátka a pak, protože jsem absolutně bez nápadu, což je samozřejmě jenom moje a moje vina, a k tomu mi dopomáhej bůh, se posadím na gauč jako pecka a čučím do bedny, kde nedávají ale lautr nic, co by mne inspirovalo a nebo pobavilo.

Okolo televize tak nemohu po dvou týdnech už ani projít, tak moc mi leze na nervy, jenže co dál. Dopoledne ještě jakžtakž uteče, i díky tomu hlídání, ale co to odpoledne. To se vrátí z práce moje žena, která má to štěstí, že už jí zaměstnavatel nenechal dál lenivět a protože já na ní vzhledem k povaze svého povolání nemám během roku moc času, cítím povinnost se jí věnovat. Vlastně ani nevím, jestli o to stojí, ale nehnu se od ní na krok. Co kdyby mi pak chtěla někdy později vyčíst, že si na ní neudělám čas. Tomu se musí předejít a tak pro její pohodu obětuji tu svou. Tedy, né že bysme s manželkou neměli společnou pohodu, ale já bych si uměl představit, že se budu třeba věnovat nějakému koníčku, nebo tak něčemu, co mi vygruntuje hlavu a zklidní vzteklý nerv. Jenže co čert nechce, na obzoru ani mrak, ani loď, no prostě prd, jak zpívá Žito.

Když pak přijde sobota, kdy máme s manželkou domluveno společné lyžování, nemůžu se už dočkat, že se konečně bude něco dít. Jenže to ještě netuším, že venku bude – 18 °C, že bude mé ženě šílená kosa a že to odnese teplotou + 39°C. Co vám budu říkat vážení, jsem z celé dovolené psychicky na dně. Už se nemohu dočkat, až se vrátím do práce, až tam budu kolegům vyprávět, jak moc jsem se mezi ně těšil a oni si budou klepat na čelo, že nemůžu být ze stejné planety.  Že už jsem svému šéfovi málem poslal kolkovanou žádost, aby zkrátil mé utrpení a zavolal, že mi zkracuje dovolenou, protože má problém, který se beze mne nevyřeší.

K mému neštěstí jsem si však vše musel protrpět až do úplného konce jako zrovna ulovené zvíře.

Když pak přišlo pondělní ráno, má dovolená skončila a já jsem nasál z plných nozder čistý průmyslový vzduch, div jsem se nepočůral blahem. Hned mi bylo jasné, že na příští rok to chce plán. Jak to udělám další zimu, abych si zajistil dostatek neodkladné práce a vyhnul se tak duševnímu sebemrskačství. Možná že podplatím šéfa, aby mne tak zavalil úkoly, že se nezastavím ještě na velikonoce.

Kdo ví.