Fejeton

Že prý, když se to umí, dá se napsat fejeton snad úplně na každé téma, které vás jenom napadne. I na takové téma, které není o nic menší, než právě sám fejeton.

Alespoň takhle nám to vysvětlovala paní učitelka Veselá, kterou jsem měl na český jazyk coby středoškolský záškolák.

Léta mi tento její výklad ležel v hlavě, až jsem si tuhle sedl k televizi vedle své drahé polovičky, vzal jsem si deník a pero a začal jsem přemýšlet. Začal jsem přemýšlet, zapisovat a škrtat, jak bych se dnes asi postavil k této výzvě, kdyby ji přede mne paní učitelka coby zadání slohové práce postavila.  

Hned první nápad, nad kterým moje srdíčko zaplesalo, a který jsem si s radostí zapsal do poznámek, byl, zorganizovat pro lidi postižené nekonečnou touhou po psaní jakousi obdobu olympiády. A  téma fejeton by se na takové olympiádě mohlo klidně stát jednou z disciplín. Moc dobře si pamatuji, jak jsme na školách měli olympiády na kdeco. To vám byla olympiáda matematická, zeměpisná, samozřejmě těloničitelská a já nevím jaká ještě. Češtinářská možná také byla, ale já si ji jaksi nepamatuji. Vím jenom, že byli nějaké soutěže v recitaci, ale to není úplně ono. Odhulákat nahlas to, co jiný v litrech krve, potu stvořil. To není úplně ono.

Takže olympiáda, to není vůbec špatný nápad. Nemám ještě úplně jasno v tom, jestli by se taková akce měla pořádat hned pro celé národy, ale asi zůstanu nohama na zemi a s vrozenou skromností se budu pohybovat pouze po naší krásné zemi. Konec konců, lidí, kteří jsou opravdovými mistry pera, nebo prostě jenom rádi píší, anebo si myslí, že mají ten talent, je u nás více než dost. Tudíž by o soutěžící rozhodně nebyla nouze. Stačí se jenom podívat na internet, že.

 Stejně tak by určitě nebyla nouze ani o lidi pro olympiádu doslova klíčové, tj. rozhodčí. Někdo přece musí dohlížet na to, jestli všichni soutěžící dodržují pravidla. Jestli neopisují od sebe navzájem, a nebo třeba z chytrých zařízení, jestli nemají taháky, a nebo jestli třeba neužili nějakého dopingu. Že si nic takového neumíte ani představit? Prostředky na podporu výkonnosti u špičkových sportovců zná celý svět, ale doping na olympiádě pro písmomilce? Co by to tak asi mohlo být. Zamýšlím se, krčím obočí, z hlavy občas vyjde nějaký ten obláček kouře od přidřených koleček a už se mi jedna situace pomalu začíná rýsovat.

Na skutečné olympiádě je přece zastoupeno mnoho disciplín, které mají za úkol prověřit vytrvalost soutěžících. Jednou z těchto disciplín, nebojím se ji nazvat královskou, je maraton.

A obdoba maratonu na olympiádě pro spisovatele by mohl být román. To také není otázka deseti minut a tak by si soutěžící mohli různě vypomáhat k tomu, aby u psaní neusínali. Aby se jim neklížila víčka, aby si neobtiskávali klávesy z notebooků na obličeje a samozřejmě, aby během tak dlouhodobé záležitosti nevyrušovali ostatní z koncentrace. Takového rozhodčího sehnat je potom jedním z nejlehčích organizačních úkolů. Jenom si zkuste uvědomit, kolik máte pod každým článkem v diskusi chytráků. Nenechají na vás nit suchou.

Taková olympiáda musí mít samozřejmě i své místo. Ani o to by v naší krásné zemi nebyla nouze. Všelijakých kulturáků, sálů, sokoloven máme dost a dost. Stačilo by tam jenom uklidit, zatopit, udělat útulno, tak aby tam za soutěžícími mohli přijít můzy, aby se jim nechtělo zmizet a aby ty výkony byli jeden hezčí než druhý.

Všechno už bych tedy vymyšleno měl, nebo skoro všechno. Ještě jsem nevymyslel disciplíny a pak také hymnu, vlajku a poháry.

K těm disciplínám.

Bez debat fejeton. Kvůli němu ostatně píši celé toto pojednání. Zmínil jsem i román. Divácky atraktivní by mohla být také poezie. Oni básníci jsou občas velmi pozoruhodní lidé, takový druh sám pro sebe a pozorovat je při díle, by mohla být stejně vzrušující zábava, jako sledování kupříkladu házené. Ta přetahovaná o každé slovo, jako když spolu dva týmy zápolí o míč.

Padne to tam nebo nepadne, bude ten verš konečně to pravé ořechové, anebo básník s vrcholnou nespokojeností vytrhne papír z bloku, aby ho zmuchlal a hodil, kam ho zrovna napadne. Nezřídka se potom stává, že sám básník pod takovou hromadou papírů ani není vidět. To by se potom museli na konci klání, pro jistotu, soutěžící znovu spočítat podle prezenční listiny. Zdali jsou opravdu všichni, anebo některý z nich ještě zápolí pod hromadou papíru. Také bych mezi disciplíny se smělostí sobě vlastní zařadil diktát.

Ať se ukáže, jakou mají techniku, ať obnaží svaly a odhalí své slabosti. Jak říká klasik, „to neokecáš“, nebo abych zůstal u sportovní terminologie, „buď dáš, nebo dostaneš“. Takový řeckořímský zápas. Píšící vůči opravujícímu.

Zlatým hřebem olympiády, spíše jako exhibiční akcí by se mohl stát hod pery do terče. Něco jako když basketbalista ukazuje, že umí s míčem i jiné kousky, než se pouze trefovat do koše.  Každý spisovatel si přece potřebuje během tvorby odpočinout. Změnit činnost, aby osvěžil své myšlenkové pochody a já osobně bych perem do terče házel s velikou chutí. Pera už mám doma dvě, terč zatím ani jeden.

To by pro začátek stačilo. Pokud jsem správně napočítal, vymyslel jsem disciplín pět a ještě ani nevím, jestli by na tu moji olympiádu vůbec přišli nějací diváci.

Ve vlajce mám naprosto jasno. Bílý podklad, na něm vyobrazení papíru a pera. Dvě naprosto jednoduché věci, které dokážou svou nezkrotnou silou vytvořit díla tak veliká a okouzlující, že v tom má snad prsty sám pán bůh. Kdo jiný by dokázal dát do člověka tolik inspirace, síly tato díla vytvořit a vůle od toho všeho neutéct, když se zrovna nedaří. A stejný motiv bych mohl ostatně použít i na poháry a diplomy. Bože diplomy, vždyť na ty bych ale doopravdy úplně zapomněl.

No a na závěr ta hymna. Tu si složím sám. Bude mým majstrštichem, či jak se toto slovo píše.

Hrát ji bude jakákoliv rocková kapela za podpory symfonického orchestru. Je to dnes moderní a kříženec divokého rocku s vážností orchestru by mohl zaujmout široké spektrum posluchačů a fanoušků. A pak, dechovku, anebo třeba techno já vůbec, ale vůbec nemám rád.