Děkuji

Za tento článek si zřejmě karmu nevysloužím, ale o tom on ani není. Přečtěte si ho a uvidíte sami. :-)

Ve filmu Lepší pozdě nežli později, kde se krásně doplňují J. Nicholson a D. Keaton mne zaujala scéna, ve které sedí D. Keaton za počítačem, píše divadelní hru a pláče u toho smíchy.

Říkal jsem si, když jsem tento film viděl poprvé, jestli není paní malinko cáklá, slušně řečeno.

Jenže život mi ukázal, že pokud jsem si o této paní myslel, že je nějaká cáklá, je nás takových v tomto světě o něco více.

I já seděl jsem před dvěma lety u počítače a zkoušel napsat pohádku. Inspiroval mne k ní jeden kolega, který mne kvůli mému vlasošnitu nazval Holohlavátem. Složil při tom dohromady to, že si prostě holím hlavu až na kůži a jmenuji se Holát.  A jenom toto slovo vyslovil, něco ve mně se zaradovalo. Jestli tohle není inspirace, pak už nevím, jak jinak by měla vypadat. A tak jsem mu pověděl, že díky tomu slovu zkusím napsat již zmiňovanou pohádku. Jakmile jsem potom přijel domů, zasedl k počítači a začal tvořit první slova, stalo se něco naprosto neočekávaného, pro mne úplně, úplně nového a tak nádherného, že bych to přál zažít každému člověku. Z hrudníku se mi jako Vltava při povodni dral jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem kdy zažil. Abych vám situaci malinko přiblížil, zkuste si představit chlapa, který sedí u počítače se sluchátky na uších, něco prostě klepe do klávesnice, v těch sluchátkách má puštěný metal tak hlasitě, že to ruší i televizi, kterou si pustila manželka a tlemí se u toho jako smyslů zbavený. Zároveň mu po tvářích tečou slzy velké jako kuličky z ložiska.  Manželka na mne hleděla v němém úžasu a zřejmě v tu chvíli přemýšlela, jestli neudělala chybu, když mi dala své srdce a souhlas ke společné hypotéce.

O tom, že už od základní školy umím složit slova do básně tak, aby se rýmovali, jsem věděl. Ale že by to se mnou mohlo takhle lomcovat, jsem netušil.

Pohádku jsem napsal a dal ji přečíst rodině. Líbila se jim. Bez přehánění. Prostě měli radost, že mají u sebe někoho, kdo dokáže úplně obyčejně potěšit své blízké. I já z toho měl velikou radost. Kolikrát jsem předtím seděl s tužkou nad papírem a zkusil něco vymyslet a ono nic.

Ale absolutně nic. Až jsem si říkal, jak to dělají lidé, kteří píší dennodenně. Kde berou vždycky ten správný nápad, tu inspiraci, díky níž se výsledek vždy dostaví a hlavně, líbí se. Vždyť právě o to nám přece jde.

No, zkusím trochu zapřemýšlet nahlas. Tito lidé zřejmě mají ten samý talent a zažívají podobné pocity. Naprosto na rovinu, všem jim to z celého srdce přeji. Jenže tito lidé taky na rozdíl ode mne pravděpodobně pravidelně trénují, což já moc nedělám. Spíš to trochu flákám, protože jsem drobet líný a na některé věci malinko, ale jen skutečně malinko, lempl.

To se pak není čemu divit, že. Ještě jeden mínus by se našel.  Nejsem ani trochu kamarád s gramatikou a nějaká i/y mne tak říkajíc netankují. Vás ovšem ano. Zjistil jsem to hned potom, co jsem pohádku zveřejnil na jednom z internetových portálů, k tomu určených.

Ani se skladbou vět a jinými řemeslnými prostředky psaní si hlavu moc nelámu.

Jenže ten pocit, o kterém jsem psal výše, mi nedá spát. Myslím na něj, kudy chodím a chci ho zažívat znovu a znovu. Pak se mi najednou dostane do rukou kniha od Zuzany Hubeňákové a její styl psaní je prostě bomba. Zkusím proto napsat text podobný tomu jejímu. Jestli bych taky něco takového zvládl. Čtu ho své mamince a ona se baví. Potom jí přečtu ještě pár svých básniček ze šuplíku a ona se opět baví a velí, „Honzíku, ty si založ blog“.

Poslechl jsem. Zveřejnil pár textů a ty se také líbily. Mám z toho velkou radost a začínám myslet na to, jak to udělat, aby se psaní stalo pravidelnou součástí mého života. Kromě toho jsme se ženou mluvili o tom, že si pořídíme tiskárnu. Vítám tento nápad, protože mne napadlo, že když si text vytisknu a sednu si k němu s tužkou jako paní učitelka, snadněji uvidím své chyby a budu je moci opravit, abych se později za svou gramatiku nemusel stydět, nebo psát, že je mi ukradená.

Na blogu už jsem mimo jiné přečetl pár literárních výtvorů od vás ostatních a upřímně se mi některé moc a moc líbily.

Příspěvek jsem nazval „Děkuji“. To proto, že děkuji za tento dar, který nedělá radost jenom mně. Děkuji za konstruktivní kritiku, která se mi vždy nelíbí, ale když se k ní dokážu postavit, dost často mne posune zase o nějaký kousek dál. A pak také děkuji múze, nebo kdo za to u mne může, za každý nápad, který může skončit pěkným textem. Chvil, kdy jsem seděl s tužkou nad papírem a v hlavě měl úplně vygumováno, jsem, jak už jsem psal výše, pár zažil. Od té doby vím, že čím méně takových chvil je, tím lépe. A čím více bude chvil, kdy se mi z hrudníku bude valit ta Vltava, tím bude svět krásnější a veselejší. Tedy alespoň ten můj.

Mějte se hezky.