Znásilnil dívku a vzal si ji za ženu

Tento příběh není o ožralém Pepovi a ožralé Marušce při cestě domů ze zábavy. Je o Asadulláhovi a Gulnaz z Afghánistánu. A na rozdíl od Pepy a Marušky o něm psala média u nás i ve světě.

Jejich zájem byl pochopitelný před několika lety, kdy nejen násilníka, ale i znásilněnou uvěznili. Věznit oběť, to je přece jen poněkud zvláštní, přinejmenším z našeho pohledu. Pro afghánskou společnost jde totiž spíše o určitý nátlak, aby lidé vstoupili do manželství, pokud spolu měli sexuální kontakt. Svatbou by se oba z vězení dostali.

Ano, tento nátlak byl vůči oběti znásilnění krutý. Proto se také případ dostal do světových médií. Pro Afghánce je ovšem zřejmě krutější jiná věc – aby dítě, které se může narodit i jen z jediného intimního kontaktu, nemělo zázemí obou svých rodičů. Zkusme se na věc podívat i z tohoto úhlu pohledu. Zvláště když v tomto případě se dítě skutečně narodilo.

Nic totiž není černobílé. Čemu dát přednost? Oprávněné nenávisti znásilněné matky, nebo rodinnému zázemí pro dítě? Afghánská společnost se v tomto rozhoduje jinak než dnešní Evropané. Někteří z nás by dokonce viděli řešení v potrestání nenarozeného dítěte jeho zabitím (kdo je tedy nakonec vlastně krutější?).

Gulnaz zprvu svatbu odmítala. Na svobodu se ovšem dostala, díky prezidentské milosti. Skončilo pro ni nespravedlivé věznění, mohla odejít do ciziny za svými bratry. Nakonec se sama rozhodla jinak. Vzala si otce své dcery, aby zajistila její budoucnost. Dnes už spolu mají tři děti a holčička při rozhovoru s novináři sedí spokojeně tátovi na klíně.

Některá západní média z toho ovšem mají novou senzaci: K čemu to ta zaostalá afghánská společnost onu ženu dohnala? Jak je možné, že kvůli dítěti překousla svou zlobu? Jaká ale byla alternativa? K čemu by ji chtěli dovést hlasatelé „pokroku“? Pokud by ji rovnou nedohnali k zabití nevinného dítěte potratem, pak zcela jistě k protloukání se životem sama s dcerou, k u nás tolik oblíbenému samoživitelství. K tomu, aby holčička vyrůstala možná v bídě, každopádně v neúplné rodině bez otce.

Matka však překonala svou bolest a hrdost a budiž jí to ke cti. Zvolila v dané situaci to nejméně špatné řešení, přinejmenším pro dítě. Její přístup si zasluhuje obdiv, ne povýšeneckou lítost. Zvláště když vidíme, z jak malicherných příčin se pod vlivem „pokroku“ rozpadají rodiny u nás.