„Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by postup obecných soudů vykazoval známky genderové podjatosti, či absenci proporcionality.“
Ústavní soud je v poslední době průkopníkem na poli zatuchlé české justice, snažícím se zvrátit neblahý trend svěřování dětí do výlučné péče jen jednoho rodiče (obvykle matky). Předseda soudu Pavel Rychetský, soudkyně Kateřina Šimáčková a někteří další jejich kolegové se opakovaně vyslovují za to, aby dětem zůstávala péče obou rodičů. Jiní ústavní soudci však zřejmě vidí věci odlišně a jejich snahu podkopávají. Tak jako Jiří Zemánek, Radovan Suchánek a Vojtěch Šimíček v rozhodnutí II.ÚS 1882/14, z něhož pochází shora uvedený žblebt.
Zde se otec ústavní stížností domáhal, aby v průběhu soudního řízení nebylo omezováno právo dítěte na jeho péči, a to na pouhý víkend jednou za čtrnáct dní (a pár hodin v týdnu k tomu). Podle této trojice soudců však uvedený stav, kdy dítě tráví převážnou většinu času pouze s matkou, rozhodně není známkou genderové podjatosti. A takové rozhodnutí je podle nich proporcionální neboli vyvážené.
Bratrské dělení
Jistě, obdobná „vyvážená“ rozhodnutí přijímají naše soudy bohužel naprosto běžně. Pokud by tedy ústavní soudci prohlásili například to, že postup obecných soudů odpovídá jejich hloupému zvyku, měli by pravdu. Proporcionální je však takové rozdělení péče o dítě asi tak, jako bratrské dělení ze známého vtipu: Čech s Rusem najdou poklad. Rus povídá: „I což, bratrsky se o něj rozdělíme.“ Čech na to: „Jen to ne! Hezky půl na půl.“
Bratrské dělení, které předvádějí naše soudy, vypadá přibližně takto: 90 % dětí do výhradní péče matky, 5 % dětí do výhradní péče otce a pouze 5 % dětí do střídavé nebo společné péče obou rodičů. Je přitom pravdou, že otcové nemají zájem o své děti častěji než matky. Je tomu tak ale v 90 % případů? Samozřejmě, že ne.
Protiotcovská mašinérie
U jednoho ze soudů provedeným průzkumem bylo zjištěno, že o svěření dítěte do vlastní nebo střídavé péče žádá 43,3 % všech otců. A ti, kdo o svěření neusilují, boj o své děti vzdali většinou z těchto důvodů: přesvědčení, že otec nemá šanci dítě do výchovy získat, negativní zkušenosti jiných otců, kteří o svěření dětí usilovali a neuspěli, vlastní negativní zkušenosti se soudy a sociálními pracovnicemi, nátlak soudu, sociálních pracovnic nebo matky dítěte či doporučení advokáta, aby se otec o svěření dítěte nepokoušel, neboť nemá šanci uspět.
Postoj ústavních soudců Zemánka, Suchánka a Šimíčka bohužel dává těmto otcům zapravdu. To ale neznamená, že bychom se představám Rusa o bratrském dělení neměli postavit. Možná, že snaha každého z nás vypadá jako nic. Ale stokrát nic umořilo i osla.
Převzato ze Střídavky, kde jsme každý týden publikovali komentář k jednomu z výroků zařazených do ankety Žblebt roku 2014. Hlasovat v ní můžete zde, ale už jen do neděle 29. března 2015. Výsledky ankety budou vyhlášeny 31. března 2015.
