Pod stejným názvem se bude 10. prosince v Praze konat manifestace, která má upozornit na diskriminaci otců při rozvodových sporech. Opravdu u nás dnes, v roce 2010, ještě přežívá diskriminace podle pohlaví?
Faktem je, že rozvody iniciují ženy zhruba dvakrát častěji než muži. Takže oblíbená fráze, že muž opustil rodinu, je většinou opravdu jen frází - skutečnost bývá přesně opačná. Dobře, ale to snad ještě není diskriminace, ne?
Není, ale ta nastává hned vzápětí...
"Děti patří matkám"
Položme si otázku: Proč vlastně některé ženy rozbíjejí rodinu s daleko větší lehkostí než muži? Odpověď je nasnadě. V 90 % případů jsou děti po rozvodu stále svěřovány do výchovy pouze jednoho rodiče – matky. Střídavá výchova, která zajišťuje dětem péči obou rodičů, je využívaná minimálně. O otcovské péči ani nemluvě.
Tátům se raději přisoudí role platičů výživného.
Žena tedy o děti až na výjimky nepřijde. Naopak, rozvodem se většinou stává, řečeno slovy PhDr. Bakaláře, "výlučným architektem duše dítěte". Některým sobeckým matkám se to velmi líbí. Smutným následkem ovšem je, že 90 % dětí z rozvedených manželství tak přichází o tátovu výchovu. A tátové přicházejí o své děti, se kterými se mohou jen občas navštěvovat. Přestože by je rádi vychovávali.
Tato zjevná diskriminace otců, spojená se ztrátou dětí, se pochopitelně negativně projevuje v jejich psychice. Pocit frustrace se z nich pak šíří dál na celou společnost. Nejvíc ale ztrátou jednoho rodiče trpí samy děti. Odborníci zjistili, že s menšími či většími psychickými následky a problémy v mezilidských vztazích se potýkají celý život.
Každý rok u nás "díky" svěřování dětí do péče matkám přibývá zhruba 25 000 takových dětí.
Kdo za to může?
Nedávno mne napadlo takové srovnání. Za socialismu se lidem, kteří emigrovali, zabavovaly nemovitosti a levně prodávaly jiným, loajálním občanům. Emigranti se pochopitelně zlobí, ale kdo za to může? Lidé, kteří si domy koupili, nebo systém, který to celé umožnil?
Náš opatrovnický systém je nastavený tak, že staví rodiče proti sobě a hledá "lepšího rodiče" – většinou s předem daným výsledkem. Některé ženy toho využívají. Jenže lidé už jsou takoví - ne každý nebo každá má v sobě takové morální zábrany, aby nabízenou výhodu odmítla. I když je to "výhoda" dost pochybná a hlavně jdoucí proti zájmům dítěte.
Děti totiž nejlépe prosperují, pokud jim i po rozvodu zůstane péče obou rodičů. To říká zdravý rozum i odborné studie. Herečka Barbora Srncová - majíc sama dcerku ve střídavé výchově se švédským tátou - k tomu jednou dodala: "Nikdy není dost lidí, kteří vás mají rádi." Naštěstí ne každá máma chce dětem brát tátu....
V soukolí systému
Nedávejme proto hlavní vinu matkám. Na "hledání lepšího rodiče" je postavený celý rozvodový průmysl. Soudkyně, pracovnice sociálních odborů (OSPOD), znalci a další lidé okolo žijí z toho, že rodiče u soudu bojují o děti. Žijí tak vlastně z lidského neštěstí a mají důvod ho podporovat. Většinou to maskují hledáním "zájmu dítěte" a vymýšlením nedostatků střídavé péče.
Kdyby jednoduše ponechali dětem oba rodiče, což je nejdůležitějším zájmem dítěte, co by pak dělali?
Krásně to vyjádřila jedna opatrovnická soudkyně: "To bychom ty soudy nakonec ani nepotřebovali a může se o dětech rozhodovat někde na národním výboru," zlobí se soudkyně Okresního soudu Prahy 3 Marie Kříhová. (Hospodářské noviny, 5.8.2010)
No bodejť. Tudy vede cesta! To by si měli uvědomit i politici a rychle zjednat nápravu. Protože děti potřebují oba rodiče.
