Pozdrav účastníkům dnes odpoledne pořádaného Pochodu za ukradené děti (za dodržování lidských práv rodičů i dětí):
Vážení a milí přátelé,
stál jsem u vzniku Pochodů za ukradené děti a pravidelně jsem se jich účastnil. Tentokrát mi soud změnil čas, kdy si mám převzít své dítě od jeho matky, na stejnou dobu, kdy se koná tento pochod. Posílám vám proto alespoň tento pozdrav.
Pochody za ukradené děti se pořádají, protože řada lidí je na tom ještě hůře. Ne že se nemohou zúčastnit pochodu, ale nemohou si převzít své vlastní dítě, i když by moc rádi chtěli. Nejčastějším důvodem je únos dítěte druhým rodičem. Někdy i do ciziny, ale třeba i 300 kilometrů v rámci naší republiky je pořádná dálka.
Tzv. vnitrostátní únos dítěte zatím není trestným činem, je to však rozhodně protiprávní jednání. Určení místa bydliště je podle zákona záležitostí, na které se musejí dohodnout oba rodiče. Přesto často dochází k tomu, že takový vnitrostátní únos je soudy tolerován. Dítě je ponecháno v novém prostředí, tam si postupně zvyká a to je pak používáno jako „argument“ pro to, že už se dítě nemá vracet zpět.
V novém prostředí, daleko od druhého rodiče, je pak dítě často proti tomuto rodiči popouzeno. A i kdyby ne, přirozeně si od něj odvyká, jejich vztahy chladnou a někdy se přemění i do negativní podoby. Podle odborných odhadů tak u nás postihne syndrom zavržení rodiče 7000 dětí každý rok!
To jsou obrovská čísla a skutečně ukradené děti! Tímto způsobem u nás dochází k masivnímu ničení rodinných vztahů, bez jakéhokoliv zásahu nebo dokonce za podpory soudů a sociálních úřadů.
Děti se „kradou“ i jinak. Někdy dochází i k jejich odnětí oběma rodičům za situací, které by mohly být řešitelné šetrněji. O tom však jistě budou hovořit další řečníci.
Apeluji proto na to, aby stát rodinné vazby skutečně chránil, jak mu to ukládá ústava a další zákony, ne aby se podílel na jejich ničení.
Převzato ze Střídavky
