Slova a činy Jiřího Paroubka

„Vzdálenost od slov k činům závisí na množství slov.“  (Patricie Holečková, Bez zbytečných slov, 2012)

V roce 2010 napsal Jiří Paroubek pro webový portál Střídavka článek „Přínosy společné a střídavé péče jsou neoddiskutovatelné“. Uvádí v něm mimo jiné:

„Experti se shodli v tom, že jednoznačným zájmem dítěte je zachování rodiny a pokud to již není možné, tak je v zájmu dítěte uchování kontaktu s oběma rodiči. Tento trend je patrný i ve zmiňovaných skandinávských zemích. Je zřejmé, že orientace na dítě a oba rodiče se dlouhodobě vyplácí i z hlediska propopulační politiky. Přínosy společné a střídavé péče jsou, podle mého názoru, neoddiskutovatelné. Nejvyšší hodnotou zájmu dítěte musí být princip práva dítěte na oba rodiče.“

Hned v roce 2011 Poslanecká sněmovna těsně schválila změnu zákona, jež měla podpořit péči obou rodičů o děti po rozvodu. Návrh ale vrátil zpět Senát a šlo o to, jestli jej Poslanecká sněmovna znovu přehlasuje. Tentokrát k tomu byla potřebná už ne jen prostá většina z přítomných, ale ze všech poslanců. Důležitý byl tedy každý hlas.

Zřejmě nikoho nepřekvapí, že proti hlasovali neomarxisté typu Bohuslava Sobotky. Nepřekvapí asi ani negativní postoj poslankyně Chalánkové (TOP 09), která sice chrání rodinné vazby dětí až v dalekém Norsku, ale pouze vazby na matku.

Proti větší podpoře péče obou rodičů ovšem ovšem zvedl ruku i Jiří Paroubek. Zcela v rozporu se svými dřívějšími slovy. Činy jsou nejen v tomto případě důležitější než slova. Návrh nakonec neprošel. (Hlasování všech volených zástupců je zaznamenáno v článku „Poslanci ukázali, jak jim záleží na rodinných vztazích“.)

Teď Paroubek pláče, že mu manželka unesla dceru a nemůže se s ní dostatečně vídat. V roce 2011 s tím měl šanci něco udělat. Kdyby se tenkrát podařilo upřednostnit péči obou rodičů o děti, dnes mohl mít střídavou péči bez problémů i Paroubek. Stejně tak jako desetitisíce dalších rodičů, kteří se místo toho musejí složitě domáhat - a často bohužel bezúspěšně - svého podílu na výchově dítěte.

Možná je ale potřeba, aby politici nejprve sami zažili, jak je u nás „chráněno“ právo na péči obou rodičů. Na sobě, na svých dětech nebo na svých vnoučatech. Teprve pak snad budou ochotni přejít od slov k činům a konečně s tím něco pořádně udělat.