Proč nepodporovat samoživitelky

Máme u nás řadu subjektů, které si vytkly zdánlivě bohulibý cíl: pomáhat osamělým ženám s dětmi. Staví se za ně i naše marxistická „feministryně“, ale také jistá organizace spojená se jménem známým spíše z tunelářských kauz devadesátých let. O podpoře ze strany „expertek“ ultrafeministických organizací ani nemluvě. To však nejsou hlavní důvody, proč se proti těmto aktivitám postavit.

Podpora separace od otce

Ono to zní líbivě: chránit ženy (ze setrvačnosti stále považované za „slabší pohlaví“) a k tomu i děti (které opravdu slabší jsou). Problém je v zažitém spojování obou – jako by „žena s dětmi“ byla jakousi nedělitelnou jednotkou, namísto po staletí uznávané rodiny.

Jaksi nám z této skupiny vypadl druhý rodič: otec, muž. Ten má přitom stejná rodičovská práva i povinnosti a je pro děti i stejně důležitý. Výzkumy dokazují, že dokonce už od novorozeneckého věku.

A právě separace otce od dětí jde ruku v ruce se samoživitelstvím. Pokud by se o dítě starali oba rodiče - ať už společně, nebo odděleně - žádný z nich se nedostane do pozice samoživitele (tedy člověka, který živí a vychovává dítě sám). Nejhorší na pomoci „ženám s dětmi“ proto je, že fakticky podporuje oddělení dětí od otce.

Možná si ale říkáte, že mnoho otců se od dětí separovalo samo. A co s tím může chudák ženská dělat? Ukážeme si, že mnoho. Že je (téměř) zcela v její moci, zda nakonec bude nebo nebude samoživitelkou...

1. Žena má především možnost se už na počátku rozhodnout, zda a s kým zplodí dítě

Výjimky samozřejmě existují ve všem - zde třeba v případě znásilnění. Jinak se ale dnes žena může vždy svobodně rozhodnout, zda bude mít pohlavní styk, a pokud ho bude mít, pak s kým.

Může se rozhodnout, zda bude mít styk s člověkem, kterého dobře zná jako spolehlivého a věrného muže, který je jejím životním partnerem a s nímž může očekávat stabilní rodinu. Nebo zda ho bude mít s někým jiným, řekněme méně spolehlivým. Sexem s ním ovšem už v tomto okamžiku na sebe bere riziko budoucího samoživitelství.

Žena se také může rozhodnout, zda podstoupí nechráněný pohlavní styk, nebo se bude chránit antikoncepcí (odhlédněme nyní od zdravotních a náboženských výhrad). Možnost ovlivnit početí dítěte tímto způsobem je dnes téměř stoprocentní a je plně v rukou ženy.

Funguje to bohužel i opačně – chce-li otěhotnět proti vůli partnera, může mu namluvit, že užívá prášky. Případy, kdy žena použije muže jen k oplodnění, jsou extrémním příkladem „chudinek“ samoživitelek.

2. Když žena otěhotní, je stále výlučným pánem nad životem počatého dítěte

Pokud se jej rozhodne zabít proti vůli muže, může to udělat. Pokud se dítě rozhodne donosit proti vůli muže, může to udělat. Berme to v tuto chvíli jako fakt, který opět ženě umožňuje zvolit si svůj další osud.

Možná se jen zkusme zamyslet nad tím, zda je to tak správné. Nosí sice devět měsíců dítě ve svém břiše, to se však tím nestává jejím majetkem. A je vždy potomkem obou.

3. Žena může i po narození dítěte vystrnadit jeho otce

Nesezdaná žena má možnost neuvést otce dítěte do rodného listu. Ten se pak musí soudně domáhat určení otcovství. Pokud to nevzdá... Znovu se můžeme zamyslet nad tím, jestli je správné, aby jeden rodič takto směl bránit druhému v rodičovských právech.

A když to žena neudělá hned po porodu, kdykoliv později si může říci, že jí bude bez partnera lépe. Ano, dělají to i muži. Ale dvakrát méně často (alespoň podle počtu podaných návrhů na rozvod). Jestliže tyto ženy vnímají „osvobození od muže“ jako vylepšení své situace, proč by si ještě měly nárokovat pomoc k jejímu dalšímu vylepšování?

Je také třeba připomenout, že rozchodem se ještě ze ženy nemusí stát samoživitelka. Pokud by se o děti dál starali oba. Většina žen ale stále chce mít děti ve své vlastní, výlučné péči. A u nás se jim to až do současné doby převážně dařilo (cca v 90 % případů).

Průzkum přitom říká, že polovina mužů usiluje o vlastní nebo střídavou péči. A většina z té druhé poloviny byla odrazena přesvědčením, že nemají u soudu šanci, negativními zkušenostmi jiných otců, kteří u soudu neuspěli, případně nátlakem soudu, sociálky, advokáta nebo matky. Jen menšina rozvedených otců se tedy opravdu nechce o své děti starat.

Podpora nezodpovědnosti

Takže si to shrňme. Představme si ženu, která k partnerství a rodičovství přistupuje odpovědně. Svědomitě si vybrala potenciálního otce svého budoucího dítěte, je to kvalitní člověk, jejich vztah splňuje všechny předpoklady pro stabilní rodinu. Počne s ním dítě. Snaží se řešit rodinné problémy a smířit se s tím, co vyřešit nemůže. Přesto se rozejdou, protože se tak rozhodl její partner. Ten, kterého si tak dobře vybrala... Ona tedy aspoň chce, aby po rozchodu pečovali o společné dítě oba, ve střídavé péči. On to odmítne, nemá zájem ani o dítě.

Kolik je takových případů? Respektive - znáte vůbec nějaký? Nestačila by pro ně běžná sociální síť? Zodpovědné ženy se navíc většinou dokážou odrazit ode dna i bez ní.

Další, speciální podpora samoživitelek tak bohužel pomáhá především těm méně odpovědným. A to, co se podporuje, nabývá na síle.