V posledních týdnech se v mnoha médiích píše o případu dětí Michalákových. Tyto české děti žijící v Norsku tam byly odebrány svým rodičům na základě pouhého podezření z jejich zneužívání. To se však nikdy neprokázalo. Mezitím však úřady přiměly manžele Michalákovy se rozvést a děti umístily každé zvlášť (!) do pěstounských rodin. Matka se s nimi může vídat jen jednou za čas. Otec byl v Norsku zbaven rodičovských práv a matce to nyní hrozí. Děti by pak zůstaly v Norsku v trvalé adopci.
Neblahou roli v celém případu hraje norský „úřad na ochranu dětí“ Barnevernet. Tento vskutku fašistický úřad povýšil státní dozor nad dětmi nad práva rodičů a dětí být spolu. Častými oběťmi Barnevernetu jsou děti z přistěhovaleckých rodin, jejichž rodiče se neumějí dostatečně bránit.
Případ této jedné české rodiny už přitáhl pozornost řady těch, kterým záleží na ochraně rodinných vazeb. Začali se však na něm zviditelňovat i ti, kdo u nás vztahy mezi rodiči a dětmi pomáhají ničit. Možná bychom si tedy mohli také zamést před vlastním prahem... Rodičů, kteří byli českými úřady připraveni o své děti - a děti o rodiče - jsou totiž desetitisíce, možná statisíce.
Masové ničení rodinných vazeb
V naprosté většině těchto případů nebylo ani žádné podezření ze zneužívání. Za odcizením dětí stál „pouhý“ rozvod nebo rozchod rodičů. Česká juvenilní justice - na rozdíl třeba právě od skandinávských zemí - si zvykla preferovat porozvodovou péči jen jednoho z rodičů. Druhého odstaví a umožní mu jen občasné návštěvy. Ten je pak v podstatě ve stejné pozici vůči svým dětem, jako je nyní paní Michaláková.
Pokud rodiče a děti nejsou dostatečně spolu, odcizují se. Přidá-li se k tomu ještě nějaká forma manipulace dětí (ať už pěstouny, nebo druhým rodičem), vzniká u nich syndrom zavrženého rodiče (SZR). Dítě rodiče odmítá, ten jej ztrácí. Ve výsledku tak u nás dochází ke stejné destrukci vazeb mezi rodiči a dětmi, jaká hrozí v kauze dětí Michalákových.
Podle odborných odhadů v České republice SZR ročně postihuje kolem 7000 dětí. Ty se pak někdy se svými rodiči setkávají až po letech, většinou však ani to ne. Jejich smutné příběhy občas vídáme v Poště pro tebe... Je to přímý důsledek toho, když stát odnímá jednomu z rodičů možnost pečovat o své dítě.
Je samozřejmě správné snažit se dostat děti zpět k rodičům i v Norsku. Proč nás ale tento jeden případ trápí víc než desetitisíce případů ničení rodinných vazeb u nás? Kde jsou davy lidí píšící články na jejich podporu, organizující petice, demonstrace a celonárodní sbírky?
Proč tedy vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? (Mt 7,3)
Václav Kříž na rozdíl od Evy Michalákové se svým synem nemohl být nikdy:
